Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

U Tarantina nejde jen o to, kteří herci a jak hrají. Stejně důležité je, jaká hudba a kdy zní

DiCaprio v reklamě? Proč ne. Foto: Falcon
DiCaprio v reklamě? Proč ne. Foto: Falcon

Že natáčí filmy pro oči i pro uši, je jasné minimálně od Pulp Fiction (1994). Už tam představil svůj koncept soundtracku – bez nové původní hudby vystavěná kompilace, která je víc než zvukovou tapetou k tomu, co se právě děje na plátně. Písničky jsou speciálně vybírané, příběh nejen dotvářejí, ale rozšiřují o další rozměry. Je to skvělé v tom, že je vůbec nemusíte znát. Fungují samy od sebe, stačí jen poslouchat. Ale když začnete pátrat po pozadí písní nebo ho znáte, užijete si jeho filmy dvojnásob. V případě Tenkrát v Hollywoodu dokonce ještě víc.

S letošním létem jsou v Americe spojena dvě důležitá výročí. V srpnu 1969 se kousek od New Yorku konal Woodstock, který se stal symbolem velkých hudebních festivalů, a v Los Angeles sekta Charlese Mansona zmasakrovala obyvatele vily včetně těhotné herečky Sharon Tateové. Že Tarantino svůj příběh zaměřil na západní pobřeží, je zřejmé už z názvu jeho novinky Tenkrát v Hollywoodu. Použil přitom úplně jinou hudbu než Hendrixe, The Who, Joan Baezovou a další hvězdy, které hrály ve Woodstocku nebo byly aktuálně nejvíc „in“. A když už vytáhne známá jména, použije jejich méně známá díla – například The Rolling Stones tady poznáte až po pár sekundách, i s Deep Purple se spojují mnohem známější skladby, než je Hush.

Kdybyste chtěli československou paralelu, i tento soundtrack je k příběhu z období, kdy se začínají rozplývat ideály 60. let, a obsahuje množství dobové hudby, ale Pelíšky jsou Pelíšky a Jan Hřebejk je Jan Hřebejk. Tenkrát v Hollywoodu pracuje s hudbou úplně jinak. Album oficiálně obsahuje 31 písní, ale ve filmu jich zazní ještě jednou tolik. Tarantino je perfekcionista i v tom, jaký zážitek servíruje divákům v kině a jaký pod stejným názvem připravil k poslechu v soundtracku.

Hudba je pro něj už roky neodmyslitelnou rekvizitou při psaní scénářů a stejně dlouho spolupracuje s Mary Ramosovou, která je jeho nejbližší spolupracovnicí při jejím výběru. Po příbězích z 2. světové války (Hanebný pancharti) a období americké občanské války (Nespoutaný Django, Osm hrozných) nás přenášejí do éry sixties. Ne však jejich největšími ikonami a ikonickými skladbami. Zatímco v předchozím filmu udělali výjimku a celý soundtrack sestavili z hudby Morriconeho, tady se opět vrátili ke konceptu velkého jukeboxu na způsob Pulp Fiction.

„Jeho nahrávací místnost vypadá jako bazar s vinyly, s deskami roztříděnými podle žánrů a soundtracky,“ popsala Mary Ramosová pro Rolling Stone. „Když jsme v minulosti začínali přípravu,

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější