Deník N

Jakou potíž představuje Koněvův pomník. A proč je srovnání s Churchillem velký omyl

Socha maršála Koněva v Praze 6 nebyla pomalována poprvé a zřejmě ani naposledy. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Socha maršála Koněva v Praze 6 nebyla pomalována poprvé a zřejmě ani naposledy. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Analýza Michaela Romancova: Koněvův pomník v Praze se opět dostal jak do zpravodajství médií, tak do policejních svodek. Nebylo tomu tak prvně a zdá se, že ani naposledy.

Domnívám se, že klíčovým problémem není ani tak osoba sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva a případně historické posouzení role, kterou sehrál, ale odpověď na otázku, jaký režim reprezentoval a jak se Rusko – právní nástupce SSSR – vypořádalo se sovětským odkazem. Jedná se tedy o otázku výsostně politickou, a politická by proto měla být i odpověď.

Rusko do Evropy opět vrátilo válku a teritoriální zábory jako „standardní“ normy politického chování, ruští politici a diplomaté se nezdráhají vyhrožovat našim spojencům použitím jaderných zbraní, přičemž své jednání zdůvodňují a ospravedlňují výsledky II. světové války.

V souvislosti s pomníky, které symbolizují sovětskou minulost, se, vedle našeho Koněva, v posledních letech nezdráhají zasahovat do vnitřních záležitostí například i v Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Polsku, o Ukrajině, kde od roku 2014 probíhá tzv. „Leninopád“, ani nemluvě. V jednom každém případě si osobují právo definovat suverénním a svobodným státům, které na nikoho neútočí, „civilizované“ normy chování a vynucovat respekt pro normy vlastní, pochopitelně vždy za účasti místních proruských aktivistů, jež v našem případě reprezentují komunisté a Hrad.

K čemu slouží náměstí

V této souvislosti je užitečné položit si zdánlivě prostou otázku: k čemu slouží veřejný prostor? V západní tradici je veřejný prostor, typicky náměstí, místem setkávání lidí, kde je mimo jiné možné svobodně vyjadřovat své názory, vystupovat s nějakými návrhy či požadavky a demonstrovat za jejich přijetí či splnění. Vedle toho se rovněž jedná o místo, kde je možné manifestovat podporu vládě a její politice a společně si připomínat významné osobnosti či výročí mající vztah k národní historii, vzniku a budování státu.

Podstatné však je, že veřejný prostor patří veřejnosti. Veřejný prostor v Rusku však dnes nepatří veřejnosti, ale státní moci. Náměstí v první řadě slouží tomu, aby se na nich ritualizovaným způsobem demonstrovala jednota lidu a vládce, čímž se na jedné straně dokazuje správnost jeho politiky a na straně druhé prodlužuje jeho mandát vládnout, neboť je vidět, jak spontánně a radostně masy milovaného vůdce oceňují. Vedle toho se občas může stát, že moc ve veřejném prostoru povolí projev nesouhlasu. Většinou se tak však nestane.

Veřejný prostor v Česku patří nám – občanům. Za třicet let, která letos uplynou od zhroucení komunistického režimu, si na to už většina z nás zvykla a až na výjimky se to týká i našich politických reprezentantů. Pokud čtenář sleduje dění posledních týdnů, jistě mu neuniklo, že tato v demokracii standardní záležitost naráží vedle Rusů i u Číňanů. Moskva i Peking zcela jistě mají právo definovat všechny parametry života v Ruské federaci a v Čínské lidové republice, ale nepřísluší jim určovat, které názory a proč jsou „chybné“.

Ponechme však teď stranou zahraničněpolitickou dimenzi a pokusme se na problém nahlédnout ještě z jiného úhlu pohledu. Tomáš Tožička v Deníku Referendum uveřejnil článek s titulkem: „Hladomor v Bengálsku zahubil miliony lidí. Odpovědnost nese Churchill“, ve kterém Churchilla srovnává se Stalinem, hladomor v Bengálsku z roku 1943 s hladomorem na Ukrajině z roku 1933, ale zejména žádá, abychom k Churchillovi, respektive k jeho památníku přistupovali stejně jako ke Koněvovi.

Po připomenutí nedávného dění kolem Koněvovy sochy píše: „Nová doba ovšem generuje nové problémy, a tak místo jedněch odstraněných zločinců nastupují sochy jiných. Socha Winstona Churchilla na Churchillově náměstí a busta v Thunovské ulici jsou takovým příkladem. Stejně jako u Koněva je nepochybné, že Churchill hrál důležitou roli ve druhé světové válce (byť dlouho patřil mezi obdivovatele Hitlera, Franca i Mussoliniho). Avšak zločiny Winstona Churchilla násobně převyšují ty Koněvovy. Už proto, že Koněv byl ‚jen‘ voják, zatímco Churchill nejvyšší představitel státu…“

Osvoboditel, či snad zachránce Prahy?

Proč se, dle mého názoru, Tožička ve svém hodnocení mýlí? Co, koho a proč reprezentuje Koněvova socha v Praze? Maršála osobně – nepochybně, ale vedle toho také Sovětský svaz. Začněme frekventovaným tvrzením, že jde o pomník osvoboditeli, či snad dokonce zachránci Prahy.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

Spor o Koněva

V tomto okamžiku nejčtenější