Deník N

Notes: Jak španělští úředníci zmátli Čecha, proč nikdo nevolá Chovancovi a ať Trumpa proboha nezvolí znovu prezidentem

Notes Deníku N. Ilustrační foto: Deník N
Notes Deníku N. Ilustrační foto: Deník N

Moskva produkuje tuny odpadu a ruští podnikatelé se z toho radují. Houby rostou a dobrá zpráva je, že houbařská sezona je rok od roku delší. Méně radosti už pak přinese fakt, že lesy jsou v ohrožení – a s nimi i houby, které bez stromů nedokážou žít. Potřebujeme nové Boubínské pralesy? A kdo je horší, český, nebo španělský úředník? Tyto a další texty vám dnes představuje Renata Kalenská.

Když jsme s kolegyní Petrou Procházkovou seděly letos v dubnu na terase španělského domku a s mým bývalým redakčním kolegou Václavem Rákosem zvaným Sanchem probíraly celý jeho život včetně jeho současné největší posedlosti, totiž koridy, mimo jiné jsme ho zpracovávaly, aby pro Deník N začal psát Španělský deník. Tehdy jsem si myslela, že se aspoň dozvíte, co já už od něj všechno dávno vím. Ale jak jsem se mýlila… Když si dnes čtu jeho srovnání české a španělské byrokracie, vidím, že se mám na příště nač těšit, protože témat má kolega Rákos vždycky na rozdávání. Stejně jako drinků. Dejte si jeho Španělský deník, dejte si k tomu červené víno plné slunce a nasajte tu atmosféru. Tohle bude o gringovi a jeho ženě, kteří se rozhodli koupit si u španělské pláže domek a netušili, že to bude tak jednoduché, až je to samotné zklame.

Dost bylo Španělska, obraťme list na východ. Kolegyně Petra Procházková už neběhá po španělské pláži, nesbírá mušle a necpe se roztouženě krevetami, ona totiž Španělsko ihned po návratu z pláže vyměnila za Rusko, kam sice nesmí, ale o kterém tak ráda a hlavně dobře píše. A tak pro vás připravila rovnou dva skvělé texty. Dozvíte se, co udělají Rusové v šedesátitisícovém městě, když jim Moskva zahrne jejich domov odpadky a když hora plastů překoná výšku pětačtyřiceti metrů. Moskvané se s tím nepářou, ročně vyprodukují deset milionů tun odpadu včetně toho nemocničního, a kam s ním, vědí jen skládkoví magnáti. Smetiště jsou v Rusku obrovský byznys a vy se dočtete, kam tohle může vést. Prozradím snad jen to, že demonstrantům své sympatie vyjadřují dokonce i samotní policisté. Je to jednoduché. I oni se svými rodinami v tom s prominutím bordelu musí žít.

Druhý Petřin text se netýká přímo současného Ruska, ale míříme zpět domů – a do historie. Sovětský kapitán Eduard Vorobjov v noci na 21. srpna 1968 převedl svou rotu přes československé hranice a byl také posledním sovětským vojákem, který o 23 let později naše území opouštěl. Jak píše kolegyně Procházková, „Vorobjov byl poslední sovětský okupant, jehož noha opustila Československo“. Mohl se tak stát hlavní postavou dalšího dílu našeho seriálu Tváře normalizace. Příběh ukazuje, že svět ani v takovou chvíli není černobílý. Vorobjov se při složitých jednáních o odchodu dokázal sblížil s Michaelem Kocábem a nese velkou zásluhu na tom, jak „mírumilovný“ odchod to nakonec byl. Dnes se k letité anabázi vracet nechce, protože je už mimo jiné alergický na slovo okupant. Škoda že nedal rozhovor. Zajímalo by mě, jak té okupaci vlastně říká.

Michael Kocáb se možná s generálem Vorobjovem neshodli v hudebním stylu, ale odsun vojsk se jim povedl dokonale. Foto: ČTK

Dost bylo Procházkové, ve frontě jsou další skvělí kolegové. Třeba Hanka Mazancová s Janem Tvrdoněm, kteří pro vás vyprodukovali text o tom, že si v Číně hudebníci ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu nezahrají. Čína k tomu totiž nedala potřebné povolení. Není to zdaleka první případ, kdy Čína odmítla české hudebníky. Možná kdyby na Hradě zatlačili… Tam se ale soustředí spíš na to, že ty obrovské čínské investice, kterými se prezident Zeman tak pyšnil, odnesl čas a zůstala jen vzpomínka na servilní vítání čínského prezidenta v Praze doplněná strháváním tibetských vlajek. A vlastně proč by se na to soustředili… O tom už se prostě nemluví. Místo toho se vymýšlí provokace typu „pozveme si do Lán komunisty, když slavíme výročí sovětské okupace. Ať je o čem psát“. A tak píšeme.

A o čem dál píšeme… Kirill Ščeblykin třeba o novém pětidílném dokumentárním seriálu, který poukazuje na tajemnou organizaci křesťanských radikálů družících se pod názvem Rodina (nebo Společenství). Jejich vliv na americké politické špičky se zdá být obrovský a snad bych ocitovala jen výrok jednoho z členů rodiny: „Bůh vždy využívá nedokonalé nástroje ke svému dokonalému dílu. Prezident Trump je nedokonalý nástroj.“ Zbytek si přečtěte ve výborném Kirillově textu.

A právě Ameriku nám denně připomíná Jana Ciglerová. Sice minulý týden vtrhla na poradu s dortem a prohlášením, že „odteď už odsud“, ale duchem stejně zůstala ve Spojených státech. Beru to jako takovou malou psychoterapeutickou fázi, kdy Jana sice už zase bydlí v Praze, ale ještě pořád žije příběhy Američanů, které tam během svého pobytu potkala. A denně nám je v rámci prázdninového speciálu Tváře Ameriky představuje. Dnes je to čtyřiadvacetiletá Kena Hudson, která utekla z Ameriky před Georgem Bushem mladším, pak si v Barceloně zaplakala, když Američané zvolili nejmocnějším mužem planety Donalda Trumpa, a teď se v Kalifornii modlí, aby se dalším prezidentem stal kdokoli jiný než Trump. Mimochodem, Kena miluje Prahu a české pivo a vy se dozvíte proč.

Ono to chce i trochu domácí politiky. Jsem ráda, že tentokrát nemusím představovat další minidíl seriálu o Šmardovi – dnes půjde o Blahuta. Zdeněk Blahut je bývalý náměstek civilní rozvědky. Kolega Lukáš Prchal vás informuje o tom, že Blahut je obviněn z podvodu a zneužití pravomocí. Milan Chovanec, který byl v inkriminované době ministrem vnitra, vydal pro Deník N zásadní prohlášení. Totiž ujistil kolegu Prchala, že „nikdo jej kvůli tomu dnes nekontaktoval“. To mi doslova vyrazilo dech a s napětím očekávám, jestli tímto právě odstartoval nový seriál české politiky.

Z domácí politiky by to takto v teplém srpnovém dni mohlo stačit a stočila bych Notes na kulturu. Tou vás dnes obohatí Ivan Adamovič. Ostravské bienále řídí už od svého vzniku, tedy dvacet let, český skladatel žijící v New Yorku, Petr Kotík. A vy si v rozhovoru s ním můžete ověřit, jak je možné z New Yorku šéfovat jeden z nejprestižnějších festivalů současné vážné hudby ve světě. Petr Kotík říká, že v době dnešních komunikačních možností je vlastně jedno, kde fyzicky jste.

Mně to jedno není, zdravím vás z Českého ráje, a protože mezi mé nejpěknější vlastnosti patří skromnost, jen ve stručnosti vás upozorním i na svůj text. Chodím tu totiž do lesa a zrovna včera jsem našla jednu houbu. Navíc malou. K tomu nevím, jak se jmenuje. A tak jsem pro vás aspoň připravila rozhovor s profesionálním mykologem z Akademie věd Petrem Kohoutem.

Pěkný zbytek léta.

Notes

V tomto okamžiku nejčtenější