Deník N

Kreativita zla za zavřenými dveřmi mě i po letech překvapuje, říká o domácím násilí policejní psycholožka

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Týrání proměňuje vztah v patologické pouto, které decimuje oběť. Rozruší její schopnost problém racionálně řešit,“ říká policejní psycholožka Ludmila Čírtková, specialistka na práci s oběťmi domácího násilí, v rozhovoru o mnoha aspektech domácího násilí. O mýtech a předsudcích, o neschopnosti oběti odpoutat se od partnera, o falešných obětech i o mužích, které týrají ženy.

Jaké mýty o domácím násilí ve společnosti pořád přetrvávají?

Například: Asi nejde o nic vážného, když s ním žije tak dlouho. Jinak by odešla. Anebo: Domácí násilí mezi rodiči jejich děti nijak vážně nepoznamená do dalšího života. Přetrvávají nejen mýty, ale také neznalost a nepochopení, proč se oběti nedovedou od násilníka jednoduše odpoutat a proč dlouho mlčí. Což je ale logické. Násilí ve vztahu mezi blízkými osobami má specifické efekty. Pro selský rozum někdy těžko pochopitelné. Když s tím tématem nemáte dlouhodobější zkušenost, je spousta věcí na první pohled nesrozumitelných. Ve společnosti, ale i mezi policisty, soudci se opakuje otázka: Proč oběť neodešla dřív? Proč si to nechala líbit?

Přiznám se, že i když už jsem o domácím násilí víckrát psala, poznala jsem i nějaké oběti, viděla jsem na to téma dokumenty, leccos jsem četla, stejně si občas od té otázky taky nemůžu pomoct.

Odejít je někdy nebezpečnější než zůstat. Čerstvý případ z Kyjova. Oběť se několikrát obrátila na policii, ale od násilníka neodešla. A když se nakonec rozhodla odejít, zavraždil ji. U těžkých případů týrání chce mít pachatel nad obětí moc a kontrolu, nechce oběť pustit. A odchod je projev síly, svobodného rozhodnutí, nezávislosti a ten násilník trestá. Autonomii, svobodu chce tyran zadusit. U dlouhodobých vztahů zatížených týráním je odchod nejnebezpečnější fází.

Chápu. Myslela jsem spíš v té ranější fázi. Včera jsem viděla dokument, kde některé oběti říkají: Já jsem věděla, že to, co mi dělá, je špatně, věděla jsem, že bych měla odejít, poradila bych to asi každé své kamarádce, ale já jsem to nedokázala. A mluvily o lásce, studu, naději, že se to zlepší, mluvily o tom, že měly tendenci obviňovat sebe…

Ano. Tím odpovídáme na tu otázku proč? Vysvětlení je vlastně jednoduché. Emoce jsou někdy silnější než rozum. Všechny ty touhy, aby nás partner uznával a respektoval, zamilovanost, víra v dobrý vztah. Jsme nastaveni k hledání partnera, když najdeme někoho, kdo se nám líbí, a zamilujeme se, spojujeme vztah s důvěrou a s představou růžové budoucnosti.

Když jako soudní znalkyně dělám analýzy vztahů, kde došlo k domácímu násilí, téměř vždy nacházím na jejich počátku

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější