„Pořád se snažím dokázat, že jsem člověk.“ Proč pronásledování Rohingů nemá konce
Dnes to jsou dva roky od tvrdého vojenského zásahu, po němž z Myanmaru uprchlo přes 745 tisíc Rohingů do Bangladéše. Rohingům toto datum připomíná desítky let násilí, perzekuce, diskriminace, vykořisťování a porušování základních lidských práv – včetně faktu, že nemají žádnou státní příslušnost. Jak se situace za dva roky vyvinula?
Bibi Jan sedí v čajovém krámku v obrovském uprchlickém táboře Kutupalong a stahuje si rukáv. Zakrývá jizvy, ke kterým přišla během dosud největšího násilí proti Rohingům v srpnu 2017. Vypráví přitom o událostech, které ji donutily uprchnout do Bangladéše – její dva bratři byli zabiti, ona sama pobodána, její vesnice srovnána se zemí.
Rohingové, marginalizovaná etnická menšina z Rakhinského státu v Myanmaru, čelí v posledních desetiletích cílenému pronásledování.
Právě dnes uplynuly už dva roky od tvrdého vojenského zásahu, po němž z Myanmaru uprchlo přes 745 tisíc Rohingů do sousedního Bangladéše. Ten den myanmarská armáda, policie a milice zahájily v Rakhinském státě nové operace, a to v reakci na útoky provedené Arakanskou armádou za spásu Rohingů.
Média tehdy zaplavily zprávy o násilném tažení proti Rohingům. Jen velmi málo však bylo od té doby uděláno pro to, aby se vyřešil (neexistující) právní statut Rohingů v regionu. Podobné je to s řešením příčin jejich vyloučení ze společnosti v Myanmaru. Rohingům nikdo nenabídl žádná rozumná východiska.
Jsou vytlačeni na okraj společnosti prakticky ve všech zemích, kam uprchli. Podívejme se tedy blíže na to, jaká je jejich situace