Deník N

O vášni Španělů pro divoké býky: zvíře má právo bojovat o život a svobodu

Španělé a jejich vztah k býkům, býci a jejich vztah ke Španělům. Foto: Marta Rákosová
Španělé a jejich vztah k býkům, býci a jejich vztah ke Španělům. Foto: Marta Rákosová

Za sebou slyšíte dusot kopyt, chřestění rohoviny o kostrbatou dlažbu. Temné dunění, jak se dlažba otřásá pod tunami tryskem pádící svaloviny, která nese půl tuctu párů rohů mohutných jako rozevřená mužská náruč. V randálu, který plní ulici ozvěnou a jehož kontrapunktem je občasné zapištění některého z přihlížejících děvčat, ztrácíte odhad, jak daleko ještě mohou hroty rohů být, dílem i proto, že v uších slyšíte hlavně splašený tlukot vlastního srdce. Děláte to jediné, co dělat můžete: prcháte. Ne „jako o život“. O život.

Paní uskočila do mřížoví ve dveřích otevřené hospody. Bytelné mříže z masivních železných profilů, jež dospělý býk i tak dovede ohýbat, jako by byly z plastelíny, jsou právě tak husté, aby se mezi nimi protáhl člověk, ale ne tur. Byla to moje paní, která se rozhodla sejít z tribuny pro přihlížející dolů na ulici za zvířaty, aby pořídila co nejdokonalejší fotky. Stádo půl tuctu tříletých divokých kravek, vedené dvěma mohutnými voly, se prohnalo kolem ní.

Ne, nejsme v Pamploně, kam se rok co rok na běh s býky ulicemi sjíždí na dva miliony turistů; v Pamploně, o jejíchž encierros – tak se běh s divokými tury jmenuje – se jako o jediných rozhodly sdělovací prostředky na sever od Pyrenejí informovat. My jsme v osmitisícové vsi Moratalla ve státě Murcia, vzdálené od Pamplony asi osm set kilometrů.

Tento býk se rozmýšlí, jestli kořist stojí za trochu námahy. Vzhledem k tomu, že fotografka přežila, usoudil, že nikoliv. Foto: Marta Rákosová

Podobné býčí svátky se pořádají, bez obvyklé pozornosti západoevropských médií a otravné účasti turistů, ve stovkách španělských obcí. Jen v roce 2018 se podle záznamů španělského ministerstva kultury uspořádalo podobných festivalů na osmnáct tisíc. V průměru tedy máte den co den hned na padesát příležitostí, jak někde ve Španělsku zažít slavnost s divokými endemickými potomky evropského pratura. Jediným pevninským regionem Španělska, kde loni dokázali přežít bez turů, je Asturské knížectví.

I riskovat se musí umět. Kdo to přežene, skončí přinejmenším v nemocnici. Foto: Marta Rákosová

Vedro je pekelné. Není to jen teplotou vzduchu – vnímáte ho jako něco konkrétního, jako hmotu, v níž tonete. Dva novináři z Čech, to jest moje maličkost a má žena a fotografka v jedné osobě, která právě našla úkryt v mřížoví baru a nechala hroty rohů prohnat se kolem, jsou jediní gringové široko daleko.

O tři sta metrů dál se jedna kravka zpozdila. Našla si svou oběť a teď si s člověkem v bezvědomí

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější