Deník N

21. srpnem 2019 se v České republice zhroutila parlamentní demokracie

Miloš Zeman je hlavní, nikoli však jediný viník toho, že Česká republika přestává být parlamentní demokracií. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Miloš Zeman je hlavní, nikoli však jediný viník toho, že Česká republika přestává být parlamentní demokracií. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Komentář Michaela Žantovského: Miloš Zeman se dostal k moci před více než dvaceti lety s pomocí metafory o „spálené zemi“. Jeho svévolný tanec na troskách české ústavy nasvědčuje, že ji po sobě nezanechá v o nic lepším stavu.

Srpen 2019 se zapíše do moderních dějin této země jako okamžik, kdy se ve vší tichosti změnil charakter nejnovější podoby české státnosti. Beze změny jediného písmenka v ústavě či zákonech České republiky jsme se z parlamentní demokracie stali prezidentskou republikou na půl cesty k systému osobní moci.

Prezident Zeman nejdříve dva měsíce odmítal odvolat ministra kultury Antonína Staňka a poté další dva měsíce odmítal jmenovat na jeho místo navrženého Michala Šmardu. Drtivá většina ústavních právníků a politických analytiků se shoduje, že v obou případech porušil závažným způsobem ústavu, která mu přikazuje na návrh předsedy vlády ministra odvolat a ministra jmenovat, a to bez zbytečného odkladu.

Pro ty, kdo si chtějí hrát se slovíčky: nezbytečný odklad je státní návštěva v zahraničí, válečné ohrožení či vážná nemoc. Senát tato a další porušení shledal natolik vážnými, že podal návrh ústavní žaloby jako cesty k odvolání prezidenta. Ten se ovšem směje, protože ke schválení návrhu je podle ústavy třeba také hlasů 120 poslanců v Poslanecké sněmovně. Taková většina se zřídkakdy najde pro pouhé schválení programu schůze.

Z úst politiků a velké části sdělovacích prostředků se poté, co se Michal Šmarda vzdal kandidatury a nový kandidát ČSSD Lubomír Zaorálek se setkal s milostivým souhlasem vladaře, ozval sborový výdech úlevy. Krize je zažehnána, koalice zůstává, ministr kultury se našel a jedeme dál močálem černým kolem bílých skal. Vlastně se vůbec nic nestalo.

Nový ústavní princip

Jenže stalo. Od 21. srpna 2019 platí, že ministrem nebude ten, koho navrhne premiér, ale ten, koho vezme na milost prezident, a platí to nikoli jako ojedinělý výstřelek nebo kompromis, nýbrž jako ústavní princip. Pokud si někdo myslí, že když si prezident prosadil svou u jednoho ministra, nezachová se příště stejně, šeredně se mýlí. A pokud si myslí, že stačí počkat něco přes tři roky a problém odejde se svévolným zlobrem na Hradě, mýlí se stejně. Každý příští prezident využije možnosti ovlivnit cele, či částečně složení příští vlády a odvolá se přitom na zemanovský precedent.

A pokud si někdo myslí, že to tím celé skončí, tak neskončí. Získal-li prezident rozhodující vliv na jmenování vlády, posune se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější