Deník N

Soudobou hudbu není možné nijak pojmenovat, říká skladatel Kotík

Petr Kotík. Foto: Martin Popelář
Petr Kotík. Foto: Martin Popelář

Mezi 22. a 31. srpnem se různá místa Ostravy rozezní soudobou hudbou. Bienále Ostravské dny patří k nejvýznamnějším festivalům „současné vážné“ hudby na světě. V plánu je 14 koncertů včetně 18hodinové události probíhající celou noc. Nejdelší skladba bude trvat pět hodin, v jiné skladbě zahrají naráz čtyři klavíry se 17 hráči, v jiné zase túrované motorky Harley-Davidson. Festival má již od jeho vzniku před dvaceti lety na starosti český skladatel žijící v New Yorku Petr Kotík.

Jak zvládáte řídit festival, když jste sám rozkročený mezi dvěma kontinenty?

Pobývám v Česku několikrát do roka, z New Yorku ta cesta není zase tak dlouhá. Jsem také rezidentem Ostravy, kde mám zázemí a vybavený ateliér. Dnes je už komunikace tak snadná, že je vlastně jedno, kde jste fyzicky. Ostravské centrum nové hudby pořádající Ostravské dny je opravdu řízeno z New Yorku a z Ostravy.

Jak došlo k tomu, že je festival umístěný do Ostravy?

To je delší historie. Začalo to Pražským jarem, kde jsem roku 1995 dirigoval dva stěžejní koncerty s mým newyorským orchestrem. Asistenti, kteří Pražskému jaru pomáhali, pak odešli pracovat na Pražský hrad, kde začali řídit hudební program. Hned se na mne obrátili, jestli tam neuspořádáme koncert. Já jim řekl, že koncert není problém, ale proč neudělat celý festival, festival hudby výjimečných délek! Sehnali jsme na to peníze, částečně i z Ameriky. Navrhl jsem zakončit festival symfonickým orchestrem a pánové Pechanec a Mark Vrabec mi domluvili schůzku s Jaromírem Javůrkem, který byl tehdy dramaturgem ostravského orchestru. Koncert byl velmi úspěšný – musím říct k překvapení hráčů – a svým způsobem pro symfonický orchestr revoluční. Trval čtyři hodiny a uvedli jsme devadesátiminutové orchestrální dílo Johna Cage, ale i nové skladby Vlastislava Matouška a Pauline Oliveros, která přijela a hrála ve své skladbě sólo.

Tehdy jsem se poprvé dostal do Ostravy. Rok na to mě Pražské jaro požádalo, abych dal dohromady provedení skladby pro tři orchestry „Gruppen“ od Karlheinze Stockhausena. Když jsme hledali orchestr, skončili jsme zase v Ostravě. To už bylo opravdu velké angažmá, zkoušeli jsme intenzivně tři týdny. A při této, druhé návštěvě Ostravy jsem začal poznávat, jak ohromné možnosti Ostrava má. Janáčkova filharmonie například měla tři zkušebny, do kterých se vejde orchestr. Žádný orchestr na světě něco podobného nemá. V Ostravě jsou sály, nástroje, muzikanti. Tak mě napadlo: co kdybychom tady udělali takový Darmstadt, tak jak fungoval v padesátých a šedesátých letech s rozdílem soustředit se na díla pro orchestr? (Darmstadtské kurzy hudby jsou považovány za kolébku soudobé nové hudby – pozn. red.) V Darmstadtu vyrostla celá generace stěžejních skladatelů 20. století. V Ostravě by se mohlo stát něco podobného.

Nikdo nám neházel klacky pod nohy, žádní lokální patrioti, kteří hájí své provinční zájmy, nám nestáli v cestě. Všude jsme měli otevřené dveře, od magistrátu po konzervatoř, o Janáčkově filharmonii nemluvě. Takže Ostravské dny, to není až tak má zásluha. S nápadem daleko nedojdete, když jste jako kůl v plotě. A díky tomu všemu, co se stalo roku 1999, se dnes konají podesáté Ostravské dny.

Jak nazýváte hudbu, která se tam hraje?

Nemám rád názvy. To, co děláme, je normální muzika.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

V tomto okamžiku nejčtenější