„Dvouvětšinový“ parlament: šance pro Senát, vládu i opozici
Komentář Petra Justa: Za první republiky byl Senát prakticky jen kopií sněmovny. Stejné politické rozložení, stejné názory, automatické schvalování zákonů, které dorazily od poslanců. Jiný systém voleb a v jiném termínu než do sněmovny umožňuje dnes této parlamentní komoře hrát mnohem důležitější roli. A zítra s ní, doplněna novými tvářemi, může opět začít.
Senát se ve středu schází poprvé od říjnových voleb, které jeho složením opět poněkud zamíchaly. Vládní (či vládu podporující) strany celkově ještě více oslabily, když hnutí ANO 2011 uspělo jen s jedním zvoleným senátorem, a stejný počet koaličních senátorů dodala ČSSD, jejíž klub však zároveň o dvanáct mandátů přišel. A v neposlední řadě ztratila svého jediného senátora ve volbách i KSČM, jejíž poslanci v dolní komoře též kabinet podporují. Minimálně po dobu následujících dvou let, tedy do další třetinové obměny horní komory, tak bude vláda čelit ještě výraznější opoziční senátní většině než dosud.
Letošní volby byly ve znamení jedné z největších obměn horní komory. Každé dva roky se nově bojuje o 27 křesel, ale letos se poměrně dost senátorů o zvolení na další funkční období už neucházelo (třináct včetně dvou, kteří zemřeli ve volebním roce). K nim musíme připočítat i ty, kteří si své působení v Senátu sice chtěli prodloužit o dalších šest let, ale neuspěli (těch bylo celkem osm, dva vypadli již v prvním kole a zbylých šest neuspělo v kole druhém).
Do Valdštejnského paláce tak po volbách vstupuje 21 nováčků, tedy více než čtvrtina z celé horní komory. Podobně tomu bylo ve volebních letech 2000, 2002, 2010 a 2014; v roce 2004 a 2008 se do Senátu probojovalo dokonce 22 nových tváří. I při historicky nejmenší obměně v roce 1998 počet nově příchozích převýšil počet těch, kdo se do svých křesel vrátili.
Už ne bezzubý prvorepublikový Senát
O čem to všechno svědčí? Že novodobý Senát na rozdíl od svého prvorepublikového předchůdce může
