Billie Eilish v sedmnácti vyprodala obratem ruky O2 arénu a dnes ukáže proč
Dnešní doba patří odvážným školačkám. Zatímco se jedna plaví přes Atlantik, druhá, „nejdiskutovanější teenager na světě“, dnes zazpívá v Praze.
Cílem popkulturní produkce je tvořit iluzi. Buď světů, do kterých budou jejich fascinovaní spotřebitelé ochotně vstupovat, nebo výpovědí, kterým budou věřit jako něčemu, s čímž se lze identifikovat. Oba případy jsou v důsledku nabídkou k eskapickému úprku ze všedního světa do jiné reality, která je utvářena ze snů. Napětí mezi skladbami, které zpívá Billie Eilish, a jejím vlastním příběhem, o kterém vypráví v mnoha rozhovorech, jako by tento princip popkulturní produkce dokonale ilustrovalo. Naráží na to vlastně už název jejího debutového, velmi úspěšného alba, jež představí také na svém pražském koncertu. To se jmenuje When We All Fall Asleep, Where Do We Go? (Když všichni usneme, kam vlastně jdeme?)
Hudba teprve sedmnáctileté zpěvačky nás svádí: k tomu, abychom uvěřili, že její skladby nepředstavují běžný popový produkt, nýbrž jsou osobní výpovědí. Podlehnout této iluzi není vůbec těžké: až nečekaně přirozeně se totiž nejen texty, ale také nálady jejích písní prolínají se střípky jejího života, jež odhaluje mediální obraz. Billie Eilish je ale zároveň zářivou popkulturní hvězdou: zpěvačkou s dokonale vymodelovanou image, které se daří v hitparádách a na pódiích hudebních arén. Tato kombinace niterného odhalení v dokonale inscenovaných a kontrolovaných kulisách může zkušeného diváka showbusinesových mechanismů zneklidnit.
Temná image a písně jako pozitivní příklad
Zdrojem jeho neklidu by ale neměla být snaha odhalit faleš nebo podvod; iluze je totiž přesně tím, za co jako konzument popkultury zaplatil svou pozorností. To, co jej zneklidňuje, je spíše
