Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Tohle přečteš. Jsi populární, tobě lidi uvěří.“ Normalizační média spojovala ochota zaprodat se

Budova Československé televize s přenosovým vozem. Foto: ČTK
Budova Československé televize s přenosovým vozem. Foto: ČTK

Normalizace v médiích neměla jen jednu tvář. Nejvíc ale byli logicky vidět lidé z Československé televize (ČST), mezi nimi i tehdejší zahraniční zpravodaj Oldřich Vejvoda. Jeho příběh ilustruje, jak normalizace na Kavčích horách vypadala a co od lidí vyžadovala – loajalitu a ochotu chopit se šance a využít ji. Přinášíme další část seriálu Tváře normalizace.

Oldřich Vejvoda se nejčastěji divákům hlásil jako zpravodaj z Francie, ale také z New Yorku, Velké Británie a dalších západních zemí. Nechyběla ani rozvojová Afrika. Jeho fotografii s telefonním sluchátkem u ucha si jistě vybaví nejeden pamětník. V druhé polovině 80. let, již zpátky v Praze, uváděl Televizní noviny, hlavní zpravodajskou relaci ČST. Dotáhl to i na vedoucího její zahraniční redakce, prostě jedna z úspěšných kariér té doby.

V roce 1972 absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, prošel praxí v Rudém právu a během studia začal pracovat v televizi. „Politiku jsem moc neřešil. Rok 1968 byl bouřlivý, měl jsem pocit sounáležitosti s tehdejším děním, ale byli jsme vyjukaní dvacátníci,“ komentuje dnes ze své kanceláře v centru Prahy svůj tehdejší pohled na právě končící naděje pražského jara.

Často je mu vytýkána účast na výrazných propagandistických mediálních kauzách, jako bylo vysílání k návratu československého rozvědčíka Pavla Minaříka nebo kampaň ke vzniku Charty 77. „Všichni mi dodnes připomínají Minaříka,“ říká k tomu, „ale co jste měl dělat, pokud jste chtěl dělat. Dali vám text a řekli: ‚Tohle přečteš, jsi populární, tobě lidi uvěří, vezmou to.‘“

Právě proto Oldřich Vejvoda dobře ilustruje dobu v tehdejších médiích, i když se mu nezdá, že by zrovna on měl v našem seriálu reprezentovat normalizaci v televizi. „Nevím, proč bych měl být v jedné řadě s lidmi, jako je Karel Sýs,“ brání se.

Nebyl přece vlivnou politickou figurou jako ředitel ČST Jan Zelenka, ani tvůrcem její politické linie. Nenajdeme ho ale ani ve čtyři roky staré publikaci jeho někdejších kolegů Miroslava Fořta a Štefana Nižňanského Televizní střepiny v sametu. Nabídku přispět do ní svým pohledem na dění v televizi kolem listopadu 1989 a po něm odmítl. „Někteří dodnes brečí, že je z televize vyhodili, já to neřeším,“ říká.

Oldřich Vejvoda na své vrcholové pozici v roce 1989. Foto: Vysílání ČST

Normalizace v televizi startovala už měsíce před Vejvodovým příchodem koncem roku 1971. Nebyl strůjcem systému, stal se však jednou z jeho výrazných tváří.

Znovuzavedení cenzury přišlo bezprostředně po návratu československých politiků z Moskvy na konci srpna 1968. V září pak začal při vládě fungovat Úřad pro tisk a informace. Už v Pokynu č. 1 se nařizovalo, že se nemá publikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika Sovětského svazu a bratrských zemí. Používat se neměly termíny okupant, okupace a další jim podobné, poukazující na invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Slovo do vlastních řad

Zásadním momentem se stal

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Tváře normalizace

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější