Deník N

Být na okraji bylo osvobozující, říká fotografka Jarcovjáková slavící úspěch ve Francii

Jeden z nejznámějších autoportrétů Libuše Jarcovjákové. Foto: Libuše Jarcovjáková
Jeden z nejznámějších autoportrétů Libuše Jarcovjákové. Foto: Libuše Jarcovjáková

Fotí celý život a bez ohledu na jakékoliv konvence. Je jí 67 let, ale její „něžnou i syrovou“ tvorbu pro širší publikum objevili teprve před třemi roky. Letos úspěšně vystavuje na francouzském fotografickém festivalu Rencontres d’Arles a vydává knihu Evokativ.

Vaše první monografie, fenomenální Černé roky, obsahuje i ukázky z vašich osobních deníků. Zaujalo mě, jak výtečný máte styl, i když jste je psala jen pro sebe. Měla jste touhu být spisovatelkou?

To byl můj prvotní záměr. Od dětství jsem psala a prý jsem tehdy říkala, že musím mít co nejvíc životních zkušeností, abych měla o čem psát. Já se dlouho realizovala jen v těch denících, rozepsala jsem také spoustu povídek a novel, ale nikdy jsem je nedokončila. Třeba je dokončím, až se nebudu moc pohybovat. Psaní bylo pro mě vždy moc důležité. Ale ony i ty fotky byly nejdřív takovým spíše šuplíkovým focením. Dnes to vypadá, jako bych měla se svým focením od začátku nějaký skrytý plán a řád. Otázka je, do jaké míry to je pravda a do jaké míry to je dodatečná konstrukce. Já bych řekla, že určitý záměr je tam asi dost čitelný od raných fotek. Určitou systematičnost v rámci dost chaotického života jsem vlastně vždycky měla. Systematicky jsem se také vyhýbala intelektuální společnosti. Nebo vyhýbala… nepotkávalo mě to. Vždy pro mě ale byla důležitá četba. Takže nějaká práce na sobě, kterou člověk dělá četbou dobrých knih, se možná zúročila právě v těch denících.

Zajímá mě, jakou jste měla pro své focení vnitřní motivaci. Říkáte, že váš život byl chaotický. Bylo tedy focení jakousi kotvou na tom rozbouřeném moři?

Ono to mělo různé fáze. Ve fázi nejdivočejšího života, kdy jsem hodně pila a žila až stravující život, bylo moje focení hodně intuitivní. Nicméně i tehdy mělo svůj řád v tom smyslu, že jsem vždy nafocené filmy vyvolala, udělala kontakty a udělala nějaké zvětšeniny. Jsou fotografové, kteří mají stovky nevyvolaných filmů, protože je pro ně podstatný ten samotný moment focení. Já naopak potřebovala vidět výsledné fotky. Až na nich jsem viděla tu realitu. Ten prožitek nějakých hodně excesivních životních momentů jako bych dostávala až zpětně, z těch fotek.

Asi jsem jiný fotograf než třeba Bohdan Holomíček, který mi přišel vždy velmi aktivní v tom zaznamenávání. Já si spíš připadala jako tichý pozorovatel, fotky vznikaly méně nápadně a viditelně. Byla období, kdy jsem každý den nafotila dva tři filmy. Na školách jsem úspěšná nebyla, zvláště na té grafické, kde z nás chtěli vychovat střední technické kádry. Tehdy jsem dělala fotky, které byly z hlediska tehdejší estetiky nanic – rozostřené, neurčité. Ale mně to tak nepřipadalo, tak jsem fotila dál. Plánovitě zaznamenávat svůj život a svoje těžké pocity jsem začala až v období 1985–1990, kdy jsem žila v Berlíně. Tehdy jsem své zmatky a prožitky realizovala v těch fotkách. Dlouho to ale nebylo vidět, protože jsem to nikdy nemohla ukázat v celé šíři.

Vražedné léto roku 1984 – ve vaně. Foto: Libuše Jarcovjáková

První kniha nese název Černé roky. Byly pro vás ty roky černé i psychicky?

Ano i ne. V ateliéru Josefa Sudka jsem měla výstavu, kde se mě návštěvníci ptali, jak jsem to vůbec mohla přežít, že to je tak temné. Já vždy říkala, že ta doba byla enormně tíživá, ale člověk jí žil z hodiny na hodinu, ze dne na den. Ten pocit, že ji žijete bez jakékoliv ekonomické tíže, bez zodpovědnosti, bez toho, že někde něco musíte, že vám už bude třicet a nikdo vás nesekýruje za to, že jste lúzr, to mělo obrovské výhody.

A navíc to bylo vizuálně strašně výživné. Já si to moc užívala, všechna ta lešení a opršené baráky. Zpětně jsem zjistila, že jsem měla těžké deprese už

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

V tomto okamžiku nejčtenější