Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Tenkrát na východě. Podkarpatskou Rus dnes oddělují dvoje hranice, Češi ji pořád pokládají tak trochu za svoji

Foto: Gabriel Kuchta
Foto: Gabriel Kuchta

Řeka Už pomalu plyne pod Masarykovým mostem, v její hladině se zrcadlí lipové stromořadí. Na ukrajinský Užhorod se snáší večer. Nad korunami lip se zvedají domy, jejichž architektura pochází z jiného století a jiného koutu Evropy. Československo nikdy nemělo kolonie, ale pokud někdy vtisklo svou kulturu cizí zemi podobně jako koloniální mocnosti, pak to udělalo tady. Kdysi Podkarpatská Rus, nejvýchodnější cíp první republiky, dnes Zakarpatská oblast, západní výspa Ukrajiny. Region, od kterého dnes Česko oddělují dvoje hranice, který ale Češi pořád pokládají tak trochu za svůj. A platí to i obráceně. Dvě společné dekády stále žijí ve vzpomínkách těch, kdo je zažili, i v kolektivní paměti regionu jako zlatý věk jeho dějin.

Lipová alej na nábřeží řeky Už patří k nejoblíbenějším místům ve Užhorodě. Foto: Gabriel Kuchta

„Tahle alej je přes kilometr dlouhá, tvoří ji asi sto devadesát stromů. Jsou v dobrém stavu, mohou klidně růst ještě dvě stě nebo tři sta let. Není žádný důvod je ničit,“ říká Lina Dehťarová. S červeně nabarvenými vlasy a v brčálově zelených holínkách vypadá mladá Ukrajinka přesně tak, jak si člověk představuje někoho z umělecké branže. Zdání v jejím případě neklame, Lina je historička umění. Kráčíme s ní pomalu po nábřeží lipovou alejí, která byla vysázena v roce 1928 a dnes patří k nejoblíbenějším místům v Užhorodu. Není divu. Koruny vzrostlých stromů se nad našimi hlavami spojují a tvoří útulný přírodní tunel, kmeny v zapadajícím slunci vrhají dlouhé stíny, které mění dlažbu mezi nimi v pás pravidelně se střídajících žlutých a tmavých pruhů. Od řeky jménem Už vane podzimní chlad, ale ve vzduchu je stále ještě cítit léto. A také pořádný závan starých časů

„Tato městská část je unikátní, protože je to jeden z mála komplexů v Evropě, který byl postavený v jednom krátkém období jako úřední a obytná čtvrť,“ vysvětluje naše průvodkyně, když z lipové aleje zahýbáme směrem od řeky do přilehlé zástavby. Na návštěvníka z České republiky nepůsobí nijak zvlášť pozoruhodně, jenže přesně to na ní tady na Ukrajině pozoruhodné je. Kráčíme čtvrtí Malé Galago, která vyrostla během několika let v době, kdy byla tato část dnešní Ukrajiny východní výspou Československa. První republika sem soustředila obrovské investice a úsilí tehdejších nejvýznamnějších architektů a urbanistů. Regulaci řeky Už, jejíž součástí je i lipová alej, navrhl Adolf Liebscher. Míjíme Masarykovu školu, poštovní úřad od architekta Josefa Gočára a zahýbáme do ulic připomínajících ze všeho nejvíc pražské Dejvice. Domy, jaké najdeme v prvorepublikových čtvrtích mnoha českých měst, jsou na Ukrajině naprostou raritou.

Prvorepubliková architektura ve čtvrti Malé Galago. Foto: Gabriel Kuchta

„Ta čtvrť byla vždycky prestižní. Po odchodu Čechoslováků tu bydleli maďarští úředníci, kteří na Podkarpatskou Rus přišli, a pak se tu usadili důstojníci, inženýři a úředníci sovětské vlády,“ popisuje střídání osazenstva budov Malého Galaga historik Pavlo Chudiš, který se na Užhorodské národní univerzitě věnuje dějinám tohoto cípu střední Evropy. Jeho fakulta stojí na samém okraji československé čtvrti, v místech, kde se měla rozrůstat dál. Jenže historie se vyvíjela jinak a Pavlovo pracoviště už je postavené v sovětském stylu.

Lina Dehťarová musí svůj výklad každou chvíli přerušovat, mnozí z kolemjdoucích se s ní zdraví. Je ve městě známá. Vede projekt Uzhhorod Modernism, který prvorepublikovou architekturu ve městě mapuje. V posledních měsících ale především stojí v čele snah o zápis této čtvrti na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. A vede také protesty proti rekonstrukci, kterou místní radnice plánuje a která by podle odpůrců zničila charakter místa a znamenala konec nadějí na zápis pod ochranu UNESCO.

„Plány vůbec nezohledňují to, že je to historická památka, chtějí třeba barbarsky zničit původní dlažbu,“ tvrdí Lina. Naše pohledy se z prvorepublikových fasád obracejí směrem dolů, k mozaice z žulových kostek, po které kráčíme a kterou má nahradit sterilní zámková dlažba. Necitlivá rekonstrukce dláždění by podle odpůrců mohla zničit i lipovou alej na nábřeží. „Kořeny stromů dlažbou prorůstají a těsně vedle nich mají být hluboké výkopy pro elektrické vedení, to by kořeny poškodilo,“ shrnuje obavy Lina Dehťarová.

Historička umění Lina Dehťarová na dlažbě z československé éry. Foto: Gabriel Kuchta

Začátkem září proti rekonstrukci demonstrovalo několik set lidí, palety s připravenou zámkovou dlažbou oblepují letáky s hashtagem #SaveNabka (zachraňte Nabku – tak říkají Užhoroďané aleji, která se oficiálně jmenuje Naběrežna nězaležnosti neboli Nábřeží nezávislosti).

Spor o československé architektonické dědictví se rozhořel těsně před stým výročím vzniku státu, po kterém v Užhorodě zůstaly nejen unikátní budovy, ale také idealizované vzpomínky a velký kus nostalgie. „Každý národ má svůj mýtus o zlatém věku. Ve Lvově to je Rakousko-Uhersko – tedy doba, kdy byla Halič součástí monarchie. A tady na Zakarpatí spadá stereotyp zlatého věku do období první československé republiky,“ říká dramatik Oleksandr Havroš, který působí v největším místním divadle. Mýtus o zlaté éře má ale na někdejší Podkarpatské Rusi reálný základ – oblast skutečně během dvaceti let udělala obrovský skok vpřed. „V roce 1919 tu bylo asi čtyřiadvacet procent lidí, kteří uměli číst a psát. V roce 1939 už bylo gramotných obyvatel 75 %, což samozřejmě ovlivnilo příští generace,“ dokládá rozvoj tvrdými čísly historik Pavlo Chudiš. Vnímání československé éry podle něj ovlivnilo také to, co přišlo po ní: „V naší kolektivní paměti není s dvacátými a třicátými léty spojeno nic negativního. Samozřejmě, negativních věci byla celá řada, například hladomory v horských oblastech, ale vedle nesrovnatelně horších časů, které následovaly – válečná doba, maďarská okupace a sovětská éra – vzpomínky na ně prostě zanikly.”

BRÁNA DO MINULOSTI

Nenápadnou kovovou bránu v rušné ulici v centru Užhorodu míjejí denně stovky chodců. Nikdo z nich netuší, že vede do jiného světa. Když do ní vejdeme, ani nám se skoro nechce věřit, že na ulici venku jezdí auta, lidé srkají kávu v moderních kavárnách a ťukají na dotykové displeje mobilních telefonů.

„V říjnu, dvacátého, se mi splní sto jedna let,“ říká muž, který nás za vraty vítá. Říká to doslova takto, tedy češtinou, z níž vyčnívá nápadný, ale srozumitelný ruský obrat.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější