Když se řekne turecké hospodářství, představí si člověk chaos a neefektivnost. A co turecká nemocnice?
Turecký deník Jany LeBlanc: Byla to chvíle, které se každý rodič děsí. Vycházíme z restaurace, načež se můj malý syn vytrhne z ruky a sprintuje rovnou do silnice. Otec ho ve snaze ochránit na poslední chvíli strhne na správnou stranu. Bohužel tak nešťastně, že syn padá na hranu polorozbitého tureckého chodníku. Řev, krev, rozříznutý horní ret až k nosu připomínající obrovitánský rozštěp a samozřejmě panika.
Záchranka má v Turecku stejné číslo jako v Česku – 112, ale nevidíme název ulice, na které stojíme, turecky neumíme o moc víc než „merhaba“ čili „ahoj“ a objednat si čaj, navíc s angličtinou je to v Ankaře všelijaké. Zato jsme pět kroků od vlastního auta a osm minut jízdy od nemocnice. Manžel má za sebou nejnáročnější výcvik v řízení motorových vozidel a život dítěte není v bezprostředním ohrožení.
Bleskově naskakujeme do auta. Já tisknu synovi na ránu čistou plenu a konejším ho. Než poberu, co se stalo, zastavujeme před pohotovostí soukromé nemocnice Acibadem. Angličtina přijímacího personálu je na úrovni tak základní školy, ale v kritické chvíli to stačí. Omdlel? – Ne. Zvracel? – Ne. Na první pohled není jasné, kdo je lékař a kdo zdravotní bratr, ale trojice mužů funguje sehraně. Je neděle večer, za deset minut má syn ránu staženou a dohodnutý termín na šití na brzké ráno. Nesmí jíst, pít, a my si můžeme vybrat. Chceme zůstat v nemocnici, nebo jít domů? Vybíráme domov. Spát dneska stejně nebudeme, ať tam nebo onde, ale doma nám bude příjemněji.
Hodně muziky za málo peněz
První, co mě napadne, když ráno vkročím do nemocnice
