Duka vede katolíky do náruče populistů, rozpor v církvi už nejde zakrývat, varuje Tomáš Halík
Kázání krakovského arcibiskupa Marka Jedraszewského, v němž nazval hnutí za společenské uznání komunit LGBT morem, který nahradil rudý teror komunistické diktatury duhovou diktaturou, vyvolal pochopitelně vzrušené debaty v polské církvi i společnosti. Lze pochopit, že některé záměrně provokativní projevy doprovázející Pride Parade mnohé církevní představitele vydráždí a některé vyděsí. Vyděšené prvoplánové reakce by však měly ustoupit – zejména u reprezentantů duchovní kultury – moudřejšímu, klidnějšímu a hlubšímu uvažování.
V době prolínání civilizací a proměn kulturních paradigmat se pochopitelně vynořují pokusy nově promyslet postoje k sexuálním menšinám, k chápání genderových rolí a struktury rodiny. Církve, skládající se většinou z konzervativněji smýšlejících lidí, jistě mohou a mají vnést do veřejné debaty o těchto tématech kritické postřehy. Má-li jejich hlas být brán vážně, neměly by se předem v této debatě diskvalifikovat tím, že si vytvoří schematické „obrazy nepřítele“, nálepky typu „homosexualismus“, „genderové ideologie“, „neomarxismus“, které mají druhou stranu především dehonestovat bez patřičné znalosti a ochoty k dialogu.
Nedávno jsme na toto téma v České křesťanské akademii měli velmi klidnou a věcnou odbornou rozpravu mezi křesťanskými teology a sociology a kulturními antropology, specialisty na genderová studia, kde jsme si vyjasnili mnohá nedorozumění a vzájemné předsudky. Když konzervativní křesťané na jednostrannosti sekulární levice odpoví opačným extrémem, pak místo dorozumění v seriózní debatě přilévají olej do ohně „kulturních válek“.
Kulturní spory mají své politické konsekvence. Ve světě i u nás vidíme rostoucí nebezpečné snahy pravicového extremismu politicky využívat rétoriku a symboly křesťanství. Nedávno se na jednom českém zámku konal pokus o koalici extremistů pravice i levice pod vlajkou nacionalismu, v doprovodu bohoslužby katolického tradicionalisty. Ta akce sama sice ukázala trapnost této koalice, nicméně je varovným signálem. Afinita určitého typu katolického tradicionalismu k autoritativním režimům a nacionalistickým ideologiím ukázala svou nebezpečnou tvář už ve třicátých letech minulého století.
Zcela souhlasím s článkem polského dominikána Tomasze Dostatniho, který o slovech arcibiskupa Jedraszewského napsal, že taková kázání odporují evangeliu a vyhánějí lidi z církve. Obsahují absurdní tvrzení, srovnávání nesrovnatelného a snad se chtějí vlichotit vládnoucí straně PIS, která na předsudcích vůči LGBT+ chce postavit předvolební propagandu.
Kam se podělo evangelium?
Podobně agresivní rétoriku a neseriózní argumentaci použil loni probošt Petr Piťha ve svatováclavském kázání v pražské katedrále. Místo zvěstování evangelia se spíše podobalo útočnému politickému projevu, který by se stylem i obsahem snad lépe hodil mezi fake news Parlamentních listů; nenašel jsem v něm ani stopu křesťanského ducha.
Tenkrát kardinál Dominik Duka Piťhu bezvýhradně podpořil. Tedy nepřekvapuje, že obhajobou arcibiskupa Jedraszewského pokračuje v politickém kurzu, který zahájil spojenectvím s Václavem Klausem a později Milošem Zemanem. Rád používá vytržené citáty z projevů papeže Františka, ačkoliv si musí být dobře vědom, že zejména svými
