Deník N

Kerouacova haiku jsou jako Whitman adaptovaný pro jazzovou hudbu

Kerouac s nezbytnou knihou v kapse. Foto: Flickr
Kerouac s nezbytnou knihou v kapse. Foto: Flickr

S blížícím se výročím padesáti let od smrti Jacka Kerouaca vychází česky poprvé jeho kompletní haiku poezie.

V únoru roku 1950, tedy rok předtím, než dokončil rukopis svého nejznámějšího románu Na cestě, si Jack Kerouac do svého deníku poznamenal, že chce ve svých textech „evokovat onu nepopsatelnou a smutnou hudbu Ameriky – z důvodů, které nikdy nejdou hlouběji než hudba samotná“. Na začátku knihy Mexico City Blues vydané o osm let později se prohlásil za „jazzového básníka hrajícího na trubku dlouhé blues“. Ke konci stejné sbírky se vyznal z obdivu k jazzovému muzikantovi Charliemu Parkerovi, kterého označil za velkého „tvůrce nových forem“.

Sám Kerouac ovšem s formami zacházel stejně kreativně jako jeho velký vzor. O próze se jednou vyjádřil, že to je „báseň na jednu řádku“, přičemž rozdíl mezi prózou a poezií vnímal jako rozdíl funkce: zatímco primární funkcí prózy je podle něj vyprávění, poezie se vyznačuje „širokou imaginací a konfesijním impulsem“. Obě formy, próza i poezie, pak slouží jednomu jedinému cíli, střídavě označovanému jako „smutná píseň člověka“ nebo „věčné hledání pravdy“. A v jeho díle se skutečně výrazně prostupovaly. Ostatně závěr zmiňovaného románu Na cestě z roku 1957 je vysoce oceňován pro své „básnické“ kvality.

Jack Kerouac byl vynikající básník – ovšem básník uznávaný jen v úzkém okruhu svých souputníků a obdivovatelů. Jeho poezii vysoce oceňoval Allen Ginsberg, nejvýraznější básník beatnické generace. Bob Dylan o Kerouacově poezii prohlásil, že to je

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější