Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Maďarsko i Polsko by dnes měly problém s přijetím do EU. Česko je jiné, Zeman nemá reálnou moc. Potíž by byla, kdyby byl premiér, říká Guy Verhofstadt

Foto: Ludvík Hradílek
Foto: Ludvík Hradílek

Deníku N poskytl rozhovor Guy Verhofstadt, v letech 1999–2008 premiér Belgie. Od roku 2009 je poslancem Evropského parlamentu a předsedou frakce Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (patří do ní čeští poslanci zvolení za ANO).

Evropská unie se musí stále častěji zabývat problémy s postkomunistickými členskými zeměmi. Zeptám se otevřeně – nelitujete občas, třeba soukromě, rozhodnutí přijmout středo- a východoevropské země?

Absolutně ne. Nepatřím k těm, kdo dnes říkají, že vstup těchto zemí byl příliš rychlý. Myslím si pravý opak. Po osvobození střední a východní Evropy od komunismu byla jediná správná cesta – a to zapojení těchto zemí do evropské rodiny. Problémy nemáme s těmito státy ani s jejich občany, pouze s některými představiteli – to je případ Maďarska a Polska. Ale i tak si myslím, že byla správná myšlenka Evropskou unii otevřít. Byl to jediný způsob, jak v těchto zemích upevnit evropské hodnoty.

Ale i jeden z nejvážnějších dnešních problémů Evropské unie – mám na mysli brexit – byl do jisté míry způsoben rozšířením na východ…

To si nemyslím. Otázka, zda odejít, či zůstat, se v Británii diskutovala už před rozšířením na východ. Vždycky to bylo téma, dokonce už v padesátých letech. S rozšířením EU brexit podle mého názoru nijak nesouvisí, přestože tohle téma někteří jeho tvrdí zastánci zneužívali, když poukazovali na migraci. O žádnou migraci ale nejde, bavíme se o volném pohybu pracovních sil. Pokud někdo z Česka nebo Polska odejde pracovat do jiné země EU, nebo někdo ze Spojeného království pracuje tady, nemá to nic společného s migrací. Jsme jeden pracovní trh. Je to spíš psychologická věc, někteří tvrdí zastánci brexitu si myslí, že stále žijí v éře britského impéria a nikdy Evropskou unii v její dnešní podobě neakceptovali.

Pokud se vrátím k Maďarsku a hlasování v Evropském parlamentu – jsou nedostatky maďarské demokracie skutečně tak zásadní, aby ospravedlnily tak bezprecedentní krok?

Nejde jen o Maďarsko, ale i o Polsko. V běhu jsou dvě řízení podle článku sedm. Jedno inicioval parlament, druhé Evropská komise. Za druhé, tento proces není úplně nový, podobný jsme použili před mnoha lety vůči Rakousku, když se do vlády dostala strana Jörga Haidera. A za další – je velmi nezvyklé, že Evropské unii takto dlouho trvá, než se rozhodne bránit své hodnoty. V případech, kdy jde o příliš vysoký rozpočtový deficit nebo nerespektování některých směrnic EU, okamžitě se spouští takzvané řízení o nesplnění povinnosti. Ale když dojde na evropské hodnoty, můžete si dělat, co chcete. Přitom země, když chce vstoupit do EU, prochází velmi detailním procesem posuzování –

Chcete říct, že Maďarsko a Polsko by dnes měly problém s přijetím?

Foto: Ludvík Hradílek

Dnes? Tím jsem si téměř jist. Otázka je, jak dosáhnout nápravy. Článek sedm neznamená žádné okamžité sankce. Proces je takový, že Komise formuluje určitá doporučení a návrhy změn u věcí, které nejsou plně v souladu s evropskými hodnotami. A teprve v případě, že se Maďarsko odmítne těmito doporučeními řídit, začíná debata o sankcích. Sankce jsou normální u příliš velkého deficitu nebo korupce, ale když přijde řeč na hodnoty, nezávislost neziskového sektoru, svobodu slova, vládu práva, pak by najednou mělo být v EU možné vše? To je šílenství.

Vidíte nějakou naději, že Maďarsko doporučení přijme a provede požadované změny?

Doufám, že ano. Doufám, že k tomu vládu přiměje tlak vlastních občanů. Neměli bychom dělat tu chybu, že bychom ty dvě věci zaměňovali. Problémem nejsou Maďaři, problémem je pan Orbán a systém, který vytvořil.

Vaši odpůrci tvrdí, že podobné kroky zvýší v nových členských zemích vůči EU nechuť. Česká Poslanecká sněmovna před pár dny přijala rezoluci, podle které bylo hlasování Evropského parlamentu nešťastné a chybné a povede k větší nedůvěře mezi starými a novými členskými zeměmi. Vy se toho neobáváte?

Také nemám radost, když musím na někoho ukázat prstem, ale v určitých momentech je to jediná věc, která vám zbývá. Chvíle, kdy jsem si já osobně uvědomil, že musíme něco dělat, bylo Orbánovo rozhodnutí uzavřít Středoevropskou univerzitu v Budapešti. Od konce druhé světové války si v Evropské unii nevybavuji situaci, kdy by nějaká členská země zavřela univerzitu. Dávat najevo, že ve vaší zemi už není dovoleno se svobodně vzdělávat – to je pro mě už za čarou. Znám Orbána dobře ještě z jeho minulého života, když byl liberál, bojoval proti komunismu, ctil občanskou společnost a dostával, mimochodem, peníze od Sorose. Pokud se ale vydal cestou, že neuznává akademické svobody, říká, že nechce, aby se učily některé předměty – co přijde dál? Možná že zítra zakáže vydávání některých knih.

Bude se další problém jmenovat Česká republika? Prezident Miloš Zeman útočí na veřejnoprávní média, občanskou společnost, romskou menšinu a otevřeně podporuje strany, které chtějí změnit směřování země posledních třiceti let.

Zásadní rozdíl je ten, že nemá reálnou moc. Kdyby byl premiérem, byl by to problém během pěti minut. Ale to není jeho případ.

Což nás přivádí k premiéru Andreji Babišovi. 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Evropská unie

Rozhovory

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější