Deník N

Příběh Medy Mládkové jako instantní divadelní bestseller

Variace na Dvoubarevnou fugu, neboli je to Kupka, není to Kupka? Foto: Petr Kadlec
Variace na Dvoubarevnou fugu, neboli je to Kupka, není to Kupka? Foto: Petr Kadlec

V rámci „století Medy Mládkové“, významné galeristky a mecenášky, která letos oslaví sté narozeniny, je přímo v objektu Musea Kampa předváděna divadelní inscenace o jejím životě. Z pohledu znalce umění vyznívá bohužel poněkud tristně.

Na začátku letošního léta vyšla v Německu knížka Slepý galerista, která pojednává o životě ani ne čtyřicetiletého galeristy Johanna Königa, syna kurátora Kaspara Königa (známé postavy v uměleckých kruzích 80. a 90. let). Z knížky se stal okamžitě bestseller a v Berlíně se o ní hodně mluví – napsal ji totiž publicista, jenž předtím vydal biografii umírajícího mladíka s rakovinou. Zdá se, že i ve světě umění převážila snaha po senzaci a rychlém komerčním úspěchu: slepý galerista, ale velmi úspěšný, to je přece populistický oxymóron!

Když se před pěti lety objevila kniha Ondřeje Kundry Meda: Můj úžasný život, sklidila také slušný ohlas – především však u čtenářů mimo výtvarnou scénu (právě jde do prodeje její druhé vydání). Jistě, život emigrantky, sběratelky, mecenášky a zakladatelky Musea Kampa Medy Mládkové je jeden velký zajímavý příběh. Pro insidera je však také zčásti vybájený samotnou aktérkou: z některých událostí vytvořila legendy a mýty, které byly opakovány tak dlouho, až se staly fakty.

Všichni, kteří ji znali, potkali se s ní, pracovali s ní, mají i své vlastní další verze těchto příběhů. O to ale nejde. Meda je zkrátka ikona, která bude navždy patřit do českých dějin umění – o to více, že se nyní dožívá neuvěřitelných sta let a právě proto, že peripetie jejího životního dramatu se dotýká nás i naší budoucnosti.

Ochotnická pocta

Hit letošního léta, divadelní představení Meda, propagované již od zimy, se právě nachází ve své plné a krátké sezóně zahrnující prázdniny až do 8. září, kdy paní Mládková oslaví sté narozeniny. Projekt, na němž se pracovalo několik let a vzešel z dílny mladých autorek, které za sebou téměř žádné divadelní portfolio nemají, je divadelní kritikou vnímán jako pomíjivá oslavná show pro zvědavce, snoby a obdivovatele herečky Tatiany Vilhelmové. Proto je akceptován přátelsky, přejícně a všeobecně pozitivně. Všechna představení byla od začátku beznadějně vyprodána. Je pravda, že podle způsobu marketingové kampaně se nedá odhadnout kvalita akce, ale představení Meda je ve městě všudypřítomné stejně jako golfový turnaj nebo akvárium žraloků. Projekt vznikl s ambicí stát se letním bestsellerem – a tím zřejmě i je.

A je také pravda, že nápad hrát přímo v atriu Musea Kampa, kde v malém domečku Meda také stále bydlí, v sevření umělecké sbírky a za zvuku proudu vody přilehlé Vltavy, byl geniální. Vše, co Meda Mládková pro Prahu udělala, je okamžitě zpřítomněno. A tak když téměř ke konci hry hlavní představitelka vyleze na štafle, ve tmě objede reflektorem budovu a řekne něco v tom duchu, že to přece stálo za to, je i nejcyničtější divák dojatý.

Umístění děje do aktuálního muzea podtrhuje vyznění hry. Foto: Petr Kadlec

Ovšem nepodléhejme slavnostnímu zvonění zvonů a zkusme si nalít čistého vína.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

V tomto okamžiku nejčtenější