Deník N

Demonstrace v Moskvě, Paříži či Barceloně… Srovnávat má smysl jen to, co srovnatelné je

Moskva, nebo Paříž? Na první pohled je tento záběr z moskevského Puškinova náměstí vcelku podobný těm nedávným z pařížské Champs-Élysées. Ale rozdíl je podstatný. Foto: ČTK/AP
Moskva, nebo Paříž? Na první pohled je tento záběr z moskevského Puškinova náměstí vcelku podobný těm nedávným z pařížské Champs-Élysées. Ale rozdíl je podstatný. Foto: ČTK/AP

Analýza Michaela Romancova: V Moskvě rozhánějí demonstrace, ale co třeba v Paříži? Tam policie proti žlutým vestám zasahuje též tvrdě, namítají někteří v debatách na sociálních sítích. Tak se podívejme, jakých chyb se lidé při podobných srovnáních dopouštějí.

Možná si vybavíte, že v květnu letošního roku navštívila delegace poslanců českého parlamentu Severní Koreu. Deník Blesk před několika dny přinesl rozhovor s jedním z účastníků, poslancem Michalem Ratiborským (ANO). Z rozhovoru v žádném případě nevyplývá, že by se z pana poslance stal příznivec či obhájce severokorejského režimu, spíš se jedná o upřímné vyjádření pocitů a dojmů někoho, kdo se dostal do míst, kam se většina z nás nedostane. Cesta v něm pochopitelně zanechala silné dojmy, což je ostatně i důvod, proč řada lidí cestuje.

Každého z nás na cestách může zaujmout něco jiného, každý z nás volí různé způsoby, jak a komu své dojmy sdělit. Je pochopitelné, že milovník starých aut může být nadšen z ulic Havany, kde lze dodnes v provozu spatřit řadu amerických automobilů vyrobených v první polovině minulého století.

Právě tak lze pochopit nadšení amatérského astronoma, který například v Pchjongjangu může v noci pozorovat hvězdy, neboť se ve městě, ostatně stejně jako v celé KLDR, v podstatě nesvítí, a pokud není zataženo, jsou podmínky pro pozorování hvězd nesrovnatelně lepší než třeba v Praze či v Paříži.

Veteráni na ulicích Havany či krása hvězdného nebe nad Pchjongjangem by však pozorovatelům v žádném případě neměly zakrýt, že se jedná o fenomény, které mají nějaké hlubší, strukturální příčiny a souvislosti, jimž je rovněž třeba věnovat pozornost. Havana totiž není městem, jehož vedení a obyvatelé by se rozhodli stát se „Disneylandem“, který bude globální turistické klientele uchovávat a prodávat obraz karibské metropole poloviny minulého století, stejně jako v Pchjongjangu nevyřešili problém světelného znečistění.

V obou případech se jedná o metropole zemí budujících socialismus, kde po mnoho desetiletí vládne jedna jediná – komunistická – strana, respektive představitelé jediné rodiny, kteří se u moci drží pouze za použití násilí. Naprosto nepochybuji, že si je pan poslanec Ratiborský těchto souvislostí vědom, přesto se v onom rozhovoru lze dočíst: „Je sice jasné, že je hlavní město pouze výkladní skříň, stejně se ale tamní obyvatelé nemusí obávat nebezpečí tolik, jako třeba v Pákistánu.“

Jak (a proč?) k takovému závěru pan poslanec došel?

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější