Deník N

Tváře Ameriky: „Naše děti jsou chytřejší, než jsme byli my. Svět bude díky nim lepší“

Marjorie Kimble Delandro byla skoro šedesát let učitelkou základní školy. Rukama jí prošly generace amerických dětí, učila bohaté děti v New Yorku i hispánské v Miami. Je přesvědčená, že se na svět dívají jinak než jejich rodiče. Foto: Jana Ciglerová, Deník N
Marjorie Kimble Delandro byla skoro šedesát let učitelkou základní školy. Rukama jí prošly generace amerických dětí, učila bohaté děti v New Yorku i hispánské v Miami. Je přesvědčená, že se na svět dívají jinak než jejich rodiče. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Každý den příběh. Prázdninový seriál Deníku N přináší denně jeden krátký rozhovor s obyčejným člověkem z USA. Každý je jiný, každý má jiný pohled, ale všichni tvoří tváře současné Ameriky. Jednu otázku dostali všichni stejnou: zda budou v prezidentských volbách příští rok volit Donalda Trumpa.

Marjorie Kimble Delandro (83)
učitelka základní školy, v důchodu
Země původu: Trinidad
V USA: 62 let

„Nikdy jsem neměla v plánu žít v Americe. Vlastně se to stalo všechno takovou náhodou. V Trinidadu jsem vystudovala pedagogiku na Katolické vysoké škole pro ženy. Jako absolventka jsem se stala učitelkou pro základní školu až do osmé třídy. Moje spolužačka z té školy odjela do New Yorku a jednoho dne mi zavolala a říká mi: ‚Nechceš přijet do New Yorku učit? Mohla bys tu učit na katolické škole a ta by ti vyřídila vízum i pracovní smlouvu.‘ A poslala mi k tomu nějaké dokumenty.

Já si vzala dovolenou a odjela do New Yorku to zkusit. Přijela jsem se dvěma kufry na letiště JFK a už nikdy se zpátky nevrátila.

Přijaly mě jeptišky a nabídly mi místo učitelky druhého stupně, které se zrovna uvolnilo. Druhý den jsem se musela představit ještě hlavnímu knězi. ‚Já jsem tu jen na dovolené,‘ říkám mu. To ho překvapilo. ‚Když vám to půjde, tak vám vyřídíme za školu povolení k pobytu,‘ slíbil mi a dodržel to.

Zůstala jsem v New Yorku dalších padesát let. Byla jsem chudá a v té katolické škole jsem byla jediná učitelka, která nebyla jeptiškou. Ty se ke mně chovaly moc hezky. Nabídly mi, ať se k nim chodím najíst, když nebudu mít co. Tak jsem chodila. Tyhle jeptišky, ty si teda uměly dopřávat! Měly moc dobré jídlo a taky moc dobré víno. Pracovala jsem pro ně dalších osm let.

Později jsem si ještě doplnila vzdělání a získala magisterský titul na Brooklyn College. Jenže jsem potřebovala víc peněz a katolické školy neplatí tak dobře jako státní školy, a tak jsem přešla do státní. Učila jsem v New Yorku a když mi bylo 65 let, odstěhovala jsem se na Floridu. Tady jsem učila dalších sedm let.

Děti v Brooklynu byly jiné než ty trinidadské. Byly divočejší a věděly toho mnohem víc o všem kolem. Ještě větší rozdíl byl pak mezi newyorskými dětmi a těmi tady v Miami. Učila jsem ve čtvrti Haileah, která je většinově hispánská. Jen výjimečně jsem měla dítě, které by nemělo latinskoamerický původ. Nejvíc bylo dětí s kubánskými kořeny. V New Yorku bylo zase mnohem víc západních, afroamerických dětí. Newyorské děti taky mnohem víc zlobily a neměly tolik respektu jako Latino děti.

Nejradši jsem učila ty nejmenší. Přicházely v pěti letech, často neuměly slovo anglicky, a já je za tři čtyři měsíce viděla se rozmluvit a rozkvést mi před očima. Byly tak vděčné. I jejich rodiče. Kolikrát přišli ze zemí, kde by dobré státní vzdělání pro své děti nesehnali, a tak je motivovali k tomu, aby se snažily.

V Miami jsou lepší školy než v New Yorku. Proč? Úroveň školy vždycky hodně určují rodiče. Když mají o kvalitu výuky svých dětí zájem, zapojují se do dění ve škole, je to vždycky pro dobro té školy. A hispánská kultura je v tomhle lepší než ta americká, protože lidé si víc váží toho, co mají. Nejsou tolik zvyklí na přepych a dostatek. To je stimuluje k tomu, aby se snažili, a to také přenášejí svým dětem.

Učila jsem skoro šedesát let a viděla jsem děti se měnit. Dnešní děti jsou mnohem chytřejší než jsme byli tehdy my. Protože je vystavujeme víc informacím a více zážitkům. Jsou to bystré, mladé mysli. Viděli jste, co dokázali v Parklandu, jak bojují za změnu zákonů o zbraních? Dnešní děti se nebojí mluvit a prosazovat. Bude to chvíli trvat, ale svět bude díky nim silnější a spojenější. Rozdíly mezi tím, jak lidé vypadají a odkud jsou, nebudou hrát takovou roli jako dneska. Protože naše dnešní děti ty rozdíly nevidí – pokud jim je my, dospělí, nevnutíme vidět.

Za ta léta pozorování hispánských rodičů jsem si všimla, jaké mají jednotlivé národy mezi sebou vztahy. Třeba Kubánci a Mexičani jsou na nože. Měla jsem jednu kubánskou kolegyni a ta neměla ráda mexické děti.

Jihoameričani se obecně dívají na Mexičany s despektem, jsou pro ně až někde na konci mezi ostatními národy. Na Kubánce zase žárlí. Důvodem jsou výhody, které Kubánci v Americe mají. Jako jediní imigranti dostávají automaticky povolení k pobytu, jakmile vstoupí na americkou půdu, dostávají pomoc v začátcích několik set dolarů měsíčně, mají placené zdravotní pojištění a mnohem snadněji si vyřizují občanství. To se ostatním nelíbí, nechápou, proč jsou zrovna Kubánci tak zvýhodněni, když například ve Venezuele není situace o nic jednodušší.

Kubánci zároveň opovrhují Afroameričany. Kolikrát se mi stalo, že jsem vešla do slušné kubánské restaurace a oni na mě koukali s výrazem, jakože co tam dělám. Myslí si, že jsme něco míň. Má to historické důvody, já vím, protože když na Kubu přišli první Afričani, pracovali pouze v málo placených profesích. Ale není důvod si svůj rasismus přenášet do Ameriky. Koneckonců jsme tu byli dřív než oni, že.

My ostrované, jak si říkáme, mezi sebou taky máme hierarchii. Většina ostrovanů opovrhuje Haiťany. Jsou často hodně chudí, a když se někteří k bohatství dostanou, tak ho zase dávají příliš okázale najevo. A naopak lidé z Barbadosu bývají jedni z nejmilejších a nejoblíbenějších. Pracovití, skromní, laskaví.

Říkám vám na rovinu, že školy, které jsou ve čtvrtích, kde žijí hlavně Afroameričané, mají jiné vzdělávací plány než školy, které jsou v převážně bělošských čtvrtích. Bělošské, bohaté děti dostávají jiné kurikulum, jak my obsahu vzdělávání říkáme, než chudší americké čtvrti. V těch pak dětem stačí se ve škole míň snažit. Do dalších kol vzdělávání ale pak už nedosáhnou, a některé z nich i proto, že k tomu byly předurčeny čtvrtí, ve které žily. Nejsou vystaveny tomu, čemu by vystaveny mohly být a čemu jsou vystaveni jejich zajištění, bělošští vrstevníci. Nestěžuju si. Popisuju fakta.

Vidíte sami, co se teď děje s bělošským supremacismem (hnutí v USA, které považuje bělošskou rasu za nadřazenou, pozn. aut.) a náš prezident s tím nic nedělá. Jeho den přijde. Jak to, že je tak milý na Rusy a Severokorejce, ale vůči naším dlouhodobým přátelům Britům, Kanaďanům nebo Francouzům je tak nepřátelský? Podle mě další mandát nezíská. Já mu v tom určitě pomáhat nebudu.“

 

 

 

Tváře Ameriky

USA

V tomto okamžiku nejčtenější