Deník N

Myslela jsem, že se na dva dny uleju ze školy. Skončila jsem na tři roky v koncentráku, vzpomíná lidická žena

Jaroslava Skleničková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Jaroslava Skleničková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Seš v lágru? Seš v lágru. Tak si pamatuj: seš v lágru a umíš všechno.“ Takovou radu dostala šestnáctiletá Jaroslava Skleničková, když se s ostatními lidickými ženami ocitla v koncentračním táboře Ravensbrück. Celé tři roky se v lágru těšila, až všechny hrůzy skončí a ona uvidí svého tátu. Teprve po konci války se dozvěděla, že její otec byl stejně jako ostatní muži z Lidic zastřelen hned osudného rána 10. června 1942. Jaroslava Skleničková se svou sestrou Miloslavou jsou posledními ženami, které přežily vypálení Lidic.

Kolikrát za den si vzpomenete na události, které se staly před 77 lety?

Už jsem to smazala.

To jde?

Jde… Já vám něco řeknu. Oznámili nám, že jdeme na dva dny do školy – přitom jsme šli k výslechu a ze dvou dní jsou tři roky, které jsem strávila v koncentráku. Když jsem si ale vzpomněla na ty děti, nikdy jsem pak v noci nemohla spát. Ony trpěly nejvíc. Odvezli je do Lodže do továrny, na zemi beton a děti přitom přišly jen v tom, co měly. Vždyť byl červen. Měly třeba jen šaty, žádnou deku, nic, čím by se přikryly. Když máte dobytek, podestelete pod něj aspoň slámu. Malé děti tam ale ležely tři neděle na tvrdém betonu, ničím nepřikryté. A to byly tak malé, třeba od jednoho roku. Holčička, která měla rok a čtyři dny, se tam ocitla, byla ještě kojená. A teď dostala kousek chleba a na něm trochu marmelády. A černý kafe. Jak to mohlo vypadat? I proto jsem se ozvala do Respektu proti Babišovi, když sem nechtěl vzít padesát syrských dětí. Víte, jak bychom si bývali v Unii napravili pověst?

Jak se vám podařilo ty hrůzy vytěsnit? 

Je fakt, že jsem to vlastně nikdy úplně nesmazala. V noci to bývalo nejhorší. Třeba v jedenáct jsem šla spát a ve dvě ráno jsem se vzbudila. A říkala jsem si: „Panebože, jak ten táta můj tu hrůzu prožíval. A strejda, bratranec, spolužáci… Jak jim asi bylo.“ Tohle mě mučilo pořád. Psala jsem o tom i ve svých knihách. Tu první jsem napsala, aby děti těch matek jednou věděly, jak se v lágru žilo. A když mi umřel manžel, začala jsem psát druhou knihu. Bylo to zároveň v době, kdy jsem měla maminku raněnou mrtvicí. Starala jsem se o ni patnáct let. Měla jsem dvě malé děti a moje sestra Míla taky dvě. V téhle situaci se nám maminka složila. Když jsme si ji brali, primář mi řekl: „Nebude vám chodit a asi nebude normální.“

To bylo v Praze, kam jste se po návratu z koncentračního tábora nastěhovali. Vrátila bych se ale k lidickým událostem. Zmínila jste tatínka. „Jaří, nezapomeň na Boha a snad dá Bůh, že se ještě uvidíme.“ To byla poslední slova, která vám v životě řekl.

Mně to všechno došlo až po válce. Tehdy jsem si jen řekla: „Co to ten táta povídá? Vždyť

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější