Partyzán (historka z bezčasí)

Horák civěl přes psací stůl na zmáčeného pískovcového mistra Jana a do ničeho se mu nechtělo.

Stůl měl přímo před oknem na Staroměstské náměstí. Když se trochu předklonil a nadzvedl na židli, viděl nalevo věž radnice a za ní zahradu restaurace, které se říkalo Paraplíčka. Když se zdvihl víc a podíval se napravo, viděl na konci náměstí hned za palácem Kinských roh domu, v jehož podloubí byla hospoda přezdívaná U Rakviček. Na obou z těch míst trávil dost možná víc času než za psacím stolem v redakci časopisu pro děti a mládež Pionýrský týdeník.

Neznamenalo to, že by den co den musel prosedět v hospodě osm hodin. Jen to, že být redaktorem Pionýrského týdeníku bylo úžasné zaměstnání. Plat nic moc, ale zručný psáč vyplnil povinnou dvoustránku týdně za jedno odpoledne, včetně listování bratrskými časopisy Pioněrskaja pravda nebo Der Trommel, které sloužily jako nevyčerpatelné zdroje nekritizovatelného materiálu. Zbylé čtyři a půl dny byly Horákovy.

Vzal to místo hned, když se vrátil z vojny. Nějaké opravdové noviny ani nezkoušel. Mezi angažované blby, kterých byly redakce plné, se mu nechtělo, a navíc mu to nikdo ani nenabízel. Taky tu nemusel vstupovat do strany. „Já nevim, jestli by to bylo dobrý,“ řekl šéfredaktorovi, když mu to jednou navrhl. „Bráchanec sedí. Nadlouho.“ Šéf zjevně o žádné podrobnosti nestál.

Teorie řízeného průseru, říkal tomu Horák. Nebejt ani špatně zapsanej, ani se