Deník N

Pohádka o Phong, která potkala pana Vílu aneb Transgender život ve Vietnamu

"Příšerně jsem se bála, ale někdo to udělat musel." Příběh Phong se stal podkladem zákona na ochranu práv transgender lidí ve Vietnamu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Příšerně jsem se bála, ale někdo to udělat musel.“ Příběh Phong se stal podkladem zákona na ochranu práv transgender lidí ve Vietnamu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Která nevěsta by se chtěla vdávat stará?“ mrkne na mě zpoza stolu Anh Phong Le. Ona tedy rozhodně ne. Jenže k tomu by potřebovala, aby správa jejího rodného Vietnamu konečně schválila zákon o právech transgender lidí. Ten už čtyři roky leží u ledu, zato Phong už je šest let ženou se vším všudy. Až na jednu malou velkou drobnost: na papíře je pořád mužem.

Phong jako malá milovala pohádky a snila o tom, že jednoho dne potká kouzelnou vílu, která jí splní přání. Přála si jiné tělo, to svoje – ne to, do kterého se narodila omylem. Přála si, ať už ten smutek a zoufalství konečně zmizí. Přála si najít samu sebe.

Dnes jí na tváři hraje úsměv. A radost z návštěvy Prahy, kam přijela na festival Prague Pride na pozvání Člověka v tísni jako hrdinka dokumentárního snímku Finding Phong. Film ve Vietnamu vzbudil velký rozruch a posloužil jako podklad pro přípravu výše zmíněného zákona, díky kterému byl Vietnam veleben jako „jedna z nejtolerantnějších zemí“ v Asii.

Střih o čtyři roky později: zákon nikde. A Phong – i mnoha dalším – běží čas.

Na filmovém plátně se váš příběh jmenuje Finding Phong, Hledání Phong. Došla jste na konec cesty?

Ano, konečně se mi podařilo najít samu sebe. Že jsem děvče v kůži chlapce, jsem věděla už odmalička. To chlapecké tělo jsem nedokázala přijmout. Nepatřilo mi, a tak jsem s ním nemohla být spokojená, moc jsem se v něm trápila. Nikdy jsem se například před nikým nesvlékla; do mých 27, dokud jsem žila v mužském těle, mě nikdo neviděl odhalenou.

Najít se po tak dlouhé době je jako sen. Od mojí tranzice uplynulo už šest let – a pořád si připadám jako ve snu. Ale to je teď. Dřív jsem bývala nešťastná, věčně jsem plakala. Jednou večer, to jsem byla v druhém ročníku na univerzitě v Hanoji, mi zase bylo k nesnesení smutno, a tak jsem se šla projít ven. Šla jsem parkem, zachumlaná v teplé bundě, protože to byl jeden z nejstudenějších večerů ve Vietnamu, strašná zima a plískanice. A zničehonic jsem zahlédla vymrzlou rodinu, oblečenou jenom do pláštěnek.

Ten pohled se do mě zařízl, najednou jsem to vůbec nedokázala pochopit: narodili jsme se jako lidé, z podstaty stejní, tak proč mám já svou postel a peřinu na koleji, proč se hřeju v bundě, a jiní nemůžou? Otočila jsem se a spěchala na kolej, kde jsem obešla všechny spolužáky a poprosila je o staré oblečení. A pak jsem je vyprala, dala do batohu, ten hodila na záda a začala obcházet město, a když jsem narazila na někoho v nouzi, člověka bez domova, zeptala jsem se, jestli nepotřebuje něco na sebe. A dělala jsem to tak dlouho, až se o mně doslechli filmaři a natočili o tom krátký film.

Potkat pana Vílu

Něco jako první díl Hledání Phong?

Kdepak, to ještě ne. I když svým způsobem by to tak vnímat šlo, tenkrát jsem se ještě bolestivě hledala. Na druhou stranu to bylo krásné období, na studiích jsem měla hodně času, takže jsem ho mohla věnovat lidem v nouzi. Pomáhala jsem jim a skrze ně taky sobě: vědomí, že ulevuju někomu od bolesti, tišilo tu moji. Moje maminka vždycky říkala, že pokud děláte dobré skutky, budou se vám dít dobré věci. A tak jsem pokračovala – až jsem se jednou seznámila s Gerrym.

Když jsem byla malá, milovala jsem pohádky. A vždycky jsem si představovala, že jednou potkám vílu, která mě promění v dívku. Místo ní jsem potkala Gerryho. A tenhle „pan Víla“ mi pomohl, abych Phong konečně našla.

„Odjakživa jsem měla jasno: jsem holčička a vždycky jsem jí byla. To jen tohle tělo je omyl.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Producent filmu Gerald Herman?

Přesně tak. Seznámili jsme se na jednom studentském večírku. Oba jsme si ve stejnou chvíli chtěli nabrat jídlo z jedné mísy a vzájemně si dávali přednost, tak jsme se tomu zasmáli a pak se dali do řeči. Gerry mi dal vizitku a řekl mi, že má v Hanoji filmové studio a ať se někdy přijdu podívat.

A já si na to vzpomněla, když mi zas bylo mizerně. Cítila jsem se ztracená, sama na studiích ve městě, rodina daleko za Hanojí, připadala jsem si strašně osamělá. A tak jsem vyrazila za Gerrym. Ukazuje mi studio, vyprávíme si o životě ve Vietnamu a mně najednou dojde, že se mu svěřuju. Vypověděla jsem mu, co mě trápí, že jsem uvězněná v těle někoho jiného, všechnu tu bezmoc a zoufalství, úplně jsem se mu otevřela. Měla jsem pocit, že můžu – právě proto, že je cizinec.

Že není Vietnamec? To je zajímavé; kde přesně ta hranice leží?

Víte, mluvit s Vietnamci

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Dálný východ

Jihovýchodní Asie

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější