Deník N

Mečiar hlásí návrat. Jakou má šanci, že uspěje?

Bývalí premiéři České republiky a Slovenska Václav Klaus a Vladimír Mečiar vystoupili 11. prosince 2017 v budově bývalého Federálního shromáždění v Praze na tematické debatě u příležitosti 25. výročí rozdělení Československa, kterou uspořádal Institut Václava Klause. Foto: ČTK
Bývalí premiéři České republiky a Slovenska Václav Klaus a Vladimír Mečiar vystoupili 11. prosince 2017 v budově bývalého Federálního shromáždění v Praze na tematické debatě u příležitosti 25. výročí rozdělení Československa, kterou uspořádal Institut Václava Klause. Foto: ČTK

Analýza Jaroslava Bílka: Koncem minulého týdne se někdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar svěřil deníku Plus Jeden deň s tím, že zakládá novou politickou stranu. Ačkoliv dosud neznáme bližší podrobnosti, a není tedy jisté, zda taková strana opravdu vznikne, setkala se tato zpráva s velkým ohlasem na sociálních sítích a v řadě médií. Zkusme se podívat, jakou má jeho případná nová strana šanci z pohledu soudobých politologických teorií.

Politický vývoj na Slovensku byl po pádu komunismu neoddiskutovatelně poznamenán skutečností, že zde vláda Vladimíra Mečiara nastolila politický režim, kterému se dnes v odborných kruzích říká soutěživé autoritářství. Jde o specifickou formu nedemokracie, která se vyznačuje tím, že demokratické instituce sice na první pohled existují, ale politická praxe je spíše (ve větší či menší míře) podobná realitě klasických autoritářských režimů. Soutěživá autoritářství jsou bohužel v současnosti poměrně častá. Za učebnicové příklady můžeme považovat Orbánovo Maďarsko, Erdoganovo Turecko anebo Venezuelu za vlády Huga Cháveze.

Mečiarův režim na Slovensku sice nebyl tak krvavý jako některá soutěživá autoritářství v Africe, ale projevy autoritářské zvůle byly nepřehlédnutelné. Známý je únos syna tehdejšího prezidenta Michala Kováče, který nechtěl jít Mečiarovi dostatečně na ruku. Celá kauza skončila smrtí nevinného člověka a dodnes za ni díky tehdejší amnestii a trvajícímu nedostatku svědků nebyl nikdo potrestán. Zavlečení prezidentova syna do ciziny se v posledních letech dostalo i na plátna kin a alba řady tamních hudebních interpretů, což svědčí o tom, že tento příběh stále představuje jednu z otevřených a velmi bolavých ran slovenské historie.

Spektrum autoritářských praktik tehdejší vlády však nelze omezovat pouze na zmíněný únos. Státní média informovala tendenčně ve prospěch HZDS a novináři, kteří vůči vládě vystupovali kriticky, byli terčem verbálních i fyzických útoků. Došlo dokonce k napadení opozičního poslance Františka Mikloška a pokusu o zbavení mandátu hned 15 opozičních poslanců. Připočteme-li k tomu, že řada příslušníků tehdejší mocenské elity prokazatelně spolupracovala s mafií, je jasné, že si mnozí Slováci oddychli, když Mečiar nebyl schopen po volbách v roce 1998 získat parlamentní většinu a země se znovu vydala na cestu směrem k „normální“ demokracii. Vladimír Mečiar se sice se svou stranou ještě jednou stal součástí koaliční vlády pod vedením Ficova Směru, ale to již nebyl dominantním hráčem a později se s politiky vytratil.

Případný pokus o návrat Vladimíra Mečiara do vysoké politiky by v mezinárodním

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější