Revoluce, která se nekonala: Chaos a Mitchell Feigenbaum
Před několika týdny zemřel americký matematik, který má ze všech uchazečů – a není jich málo – asi největší nárok na označení za tvůrce teorie chaosu.
Vědci jsou posuzováni podle počtu publikací a z tohoto hlediska vypadal Mitchell Feigenbaum v půlce sedmdesátých let jako beznadějný případ. Nic zvláštního – ztracených existencí s doktorátem bylo, je a bude až až. Veřejnost se o nich nedozví, protože nejsou ničím zajímaví. Učí na středních školách, zastávají nevýznamné posty v aplikovaném výzkumu, případně praští s vědou a jdou dělat třeba prodavače gramofonů.
To by se k Feigenbaumovi hodilo. Gramofonům rozuměl, potrpěl si na dokonalý stereozvuk, aby mu v nahrávkách Mahlerovy hudby – té dával přednost – neušla žádná nuance. Sám se podobal spíš Beethovenovi: planoucí zrak, dlouhé vlnité vlasy sčesané dozadu, bílá košile jako poznávací znamení. Nebyl k přehlédnutí, tedy fyzicky. Vědecky to bylo horší. Feigenbaum, rodák z Brooklynu, získal svůj doktorát na MIT v oboru částicové fyziky v roce 1970. Následující čtyři roky promarnil. Pak ho objevil Peter Carruthers, lovec vědeckých talentů z Los Alamos National Laboratory.
Instituce, kde se za druhé světové války vyvíjela jaderná bomba, se postupem času neobyčejně rozrostla. Dnes má deset tisíc zaměstnanců, rozpočet přes dvě miliardy dolarů a její budovy se rozkládají na ploše devadesáti čtverečních kilometrů, což je trochu víc než třeba Pardubice. Vedle vývoje vojenských aplikací se tam dělal a dělá základní výzkum na špičkové úrovni. Feigenbaum