Sloupek Jiřího Dědečka: Otevřená okna
Deník N má od dnešního dne tu čest nabídnout svým čtenářům každý týden pravidelný sloupek spisovatele, básníka, písničkáře, textaře, překladatele, autora četných rozhlasových i televizních pořadů a předsedy českého centra Mezinárodního PEN klubu.
Rád se courám večerní Prahou a naslouchám zvukům z bytů pod otevřenými okny. Otevřené okno v přízemí či v prvním patře je výrazem důvěry a pocitu bezpečí. Už jich takových u nás na jedničce mnoho není, ale když člověk ví, kudy jít, pár normálních lidských bytů přece jen najde; pod nimi lze postát a v klidu naslouchat. Nejde mi o nějaké pronikání do soukromí čili šmírování, já se ve skutečnosti ani nedívám, jenom se snažím pochytat nějaké zvuky rozhlasu či televize, které by mi připomněly tu bezstarostnost dětství. Dokonce ani není třeba rozumět slovům, jenom slyšet ten uklidňující monotónní tok řeči.
Když jsem jako dítě bydlel v činžáku v Karlových Varech, zněly rozhlasové přijímače z mnohých oken, všechny víceméně na stejnou notu. To ovšem ani trochu nevadilo, ony svými zvuky doprovázely jistotu a mír. V neděli odpoledne kolem třetí hodiny, nemýlím-li se, začínal na Praze 2 pořad Vladimír Dvořák uvádí Orchestr Karla Vlacha – do Yvett Simonových, Milanů Chladilů a Josefů Zímů soused pan Petenko zuřivě túroval hádající se válce své zelené třistapadesátky se sajdkou a láskyplně ji omýval houbou. Majetnější se pak váleli pod svými spartaky, natírali spodky černou asfaltovou barvou proti rzi nebo vypouštěli oleje do pekáčů, tehdy se dokonce ještě auta na ulici směla šamponovat, leštilo se chromování. A rozhlas
