Deník N

V kůži (a mozku) Marka „Máry“ Prchala a jeho Andreje Babiše

Andrej Babiš moc dobře ví, za co všechno vděčí tvůrci svého mediálního obrazu Marku Prchalovi. Snímek je z října 2017 z tiskové konference ve volebním štábu ANO po přesvědčivém vítězství sněmovních voleb. Foto: ČTK
Andrej Babiš moc dobře ví, za co všechno vděčí tvůrci svého mediálního obrazu Marku Prchalovi. Snímek je z října 2017 z tiskové konference ve volebním štábu ANO po přesvědčivém vítězství sněmovních voleb. Foto: ČTK

Komentář Jana Marcinka: Markovi Prchalovi, který se Andreji Babišovi stará o jeho obraz na sociálních sítích, nelze jedno upřít: dělá to opravdu dobře. Mnozí mu kvůli tomu nemohou přijít na jméno, ale psychologové mají vysvětlení. Prchal dělá jen to, co většina z nás.

Když Vít Klusák na svém facebookovém profilu zveřejnil otevřený dopis Marku Prchalovi, marketingovému tvůrci obrazu Andreje Babiše, vyvolalo to nemalou vlnu diskusí a článků. Týdeník Respekt s ním udělal rozhovor a Michal Bláha sdílel svou osobní zkušenost s jeho praktikami. Já osobně jsem měl také příležitost s ním pracovat stejně jako mnoho dalších lidí z marketingu. To bylo však v dobách, kdy jsem ho bral jako takovou českou verzi Michala Pastiera, zakladatele agentury Zaraguza, když ještě přicházel se svými ulítlými nápady.

Ač ho teď mnoho lidí nemůže vystát a nechápe, proč je stále ochoten pracovat pro Andreje Babiše, z určitého pohledu to smysl dává. Psycholog by vám přednesl pádné argumenty, proč Marek Prchal a další z Babišova týmu stále věří tomu, co dělají. Odborně se tomu říká konfirmační zkreslení a je to přirozená vlastnost nás všech, jen v tomto případě je to dotažené do extrému právě rozsahem následků, kterých se svou prací dopouštějí.

Všichni jsme totiž „smyšlené“ postavy. Jsme částečnými, neobjektivními, tvrdohlavými výtvory naší vlastní mysli. Abychom měli pocit, že máme pod kontrolou vnější svět, vlastní mozek nám to usnadňuje tím, že uvěříme věcem, které nejsou pravdivé. Mezi nejsilnější z těchto přesvědčení patří ty, které slouží k posílení pocitu naší morální nadřazenosti. Mozek nás dokáže omámit svůdnými lžemi, které z nás vytvářejí hrdiny. Chce, abychom se v příběhu o našich vlastních životech cítili jako odvážní, stateční supermani.

Mozek rafinovaně přepisuje naši minulost. Selektuje, co si „vybereme“, abychom si zapamatovali. Určuje, do jaké podoby se zformuje náš hrdinský příběh, který chceme vyprávět. Když se účastníci v jednom výzkumu měli rozdělit o peníze s anonymními lidmi způsobem, který sami považovali za nespravedlivý, zjistilo se, že si špatně zapamatovali své vlastní sobecké chování. Nepomohlo ani, když jim byla nabídnuta odměna, pokud přiznají pravdu. Vědci došli k závěru, že i když lidé vnímají své vlastní činy jako sobecké, v paměti jim zůstane, že jednali spravedlivě, čímž minimalizují svou vinu, aby chránili svou vlastní image.

To nevymyslíš. Ale ano!

Naše vnímání toho, kdo jsme, do značné míry závisí na našich vzpomínkách. Neměli bychom jim ale tak úplně věřit. „Co je vybráno jako osobní vzpomínka,“ píše profesorka psychologie a neurovědy Giuliana Mazzoniová, „musí odpovídat současnému vnímání našeho vlastního já.“ Není to tedy jen záležitost strategického zapomínání.

Přepisujeme, a dokonce vymýšlíme vlastní minulost.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější