Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Karel Gott jako tvář normalizace: Dal české společnosti jasnou zprávu, těžší cestu si vybrat nehodlal

Vánoční koncert národního umělce Karla Gotta. Foto: ČTK
Vánoční koncert národního umělce Karla Gotta. Foto: ČTK

Deník N připravuje od léta seriál Tváře normalizace, v němž se věnuje lidem, kteří utvářeli život posledních dvou dekád komunistického režimu. V jeho rámci jsme zpracovali i profil Karla Gotta, z něhož si komunisté udělali elegantního, i když předstírajícího reprezentanta. Způsob, jakým Gott s totalitním režimem vycházel, je důležitou součástí „národní paměti“ i zpěvákova příběhu. Text proto v reakci na zprávu o Gottově skonu připomínáme.

Jak cenným úlovkem byl pro normalizační zástupce moci každý populární, trochu živoucí muzikant a herec, kterého si lidé oblíbili v 60. letech! Kulturní scéna totiž rapidně zhubla. Od druhé poloviny roku 1969 mizely „persony non grata“ spolu s těmi, kdo odešli od exilu. Staré plány se škrtaly a najít novou garnituru nebylo snadné. Produkce Barrandova a Československé televize se na pár let tak citelně propadla do nudy a břídilství, že se o tom občas psalo i oficiálně – na rozdíl od příčin.

Tím spíš dostávali prostor všichni ti, kdo si vydobyli přirozenou oblibu v šedesátých letech a nadále se jevili loajálními a nekonfliktními. Kapela Olympic si vybrala cestu řady textů, které šly přímo na ruku režimu: ty písně jsou snad až na Únos po právu zapomenuty. To Karel Gott, nepochybně největší hvězda československé popkultury 60. až 80. let, se snažil vyhovět širšímu publiku.

A přece Milan Kundera vystihl jeho roli reprezentanta oficiální kultury zapomnění, když v původním textu své Knihy smíchu a zapomnění (1981) v pasáži věnované přímo Karlu Gottovi napsal: „Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života.“ Je to přímo vyjádřený pocit z břeskných písní jako Přijela pouť (1973), jimiž Gott se svou kapelou naplňovali veřejný prostor.

Konec emigrace: „Jako správný občan“

Karel Gott si nepochybně nepřipouštěl, že by mohl volit jinou cestu než zůstat na výsluní. Coby sugestivní vypravěč vlastního příběhu mluví často o tom, že vlastně nemá na vybranou, že je k něčemu tlačen. Cesty, jak zůstat za všech okolností v mainstreamu, nehledal pro vlastní uspokojení; žádalo to publikum a on mu musel vyhovět – tak zní typická gottovská verze.

Příběh kolem zkusmých a nedokonaných emigrací vypráví Karel Gott jinak českému publiku a jinak ve svém německém knižním vlastním životopisu Zwischen zwei Welten. Na podzim 1968 v televizním rozhovoru vysvětluje, že spěchal ze západního zájezdu, aby

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Tváře normalizace

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější