Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„V Rusku není nic trvalejšího než to, co je dočasné.“ Generál Vorobjov stál v čele okupantů a rozloučil se jako poslední

Generál Eduard Vorobjov na své působení v Československu nevzpomíná rád. Foto: ČTK
Generál Eduard Vorobjov na své působení v Československu nevzpomíná rád. Foto: ČTK

V noci na 21. srpna 1968 kapitán Eduard Vorobjov převedl svou rotu přes československé hranice a rozbil v lesích u Domažlic vojenské ležení. Po téměř třiadvaceti letech se pak vrátil na místo činu, aby se stal úplně posledním sovětským vojákem, který naše území opustí, tentokrát už jako generál. Přinášíme další díl seriálu Tváře normalizace.

Na území Československa vstoupil jako dobyvatel. Psal se srpen 1968. Eduard Vorobjov byl tehdy kapitánem a velel motostřelecké rotě, která byla součástí skupiny sovětských vojsk v Německu. Celá divize tehdy postupovala do Československa ze strany Karl-Marx-Stadtu (nyní Chemnitzu, česky Saské Kamenice, pozn. red.). První československá obec, do které Vorobjov a jeho muži vstoupili, se jmenovala Černý Potok. Nezastavili se tady. Prošli kolem smutně přihlížejících československých pohraničníků a pokračovali na Domažlice.

Uplynulo 23 let. Je 27. června 1991 a Eduard Arkadijevič se zapisuje do historie jako poslední sovětský okupant, jehož noha opouští Československo. Předtím vyprovodí na cestě do vlasti všechny vojenské transporty a 21. června zamává poslednímu – hranici naší tehdejší republiky přejel v Čierne nad Tisou směrem na východ přesně v 16 hodin 53 minut středočeského času. Pak ještě podepíše potřebné protokoly a dokumenty včetně protokolu o ukončení celé akce, který měl pouhých 150 slov, ale piloval se 8343 dnů. Sám generál završí „dočasný“ pobyt okupační armády na území cizího státu o šest dní později.

„Poslední voják?“ usmál se trošku udiveně, když po letech dostal otázku, kdo jím tehdy byl. „To jsem přece já!“

Nečekané československo-sovětské přátelství

Jeho jméno znalo tehdy celé Československo. Stal se symbolem konce jedné epochy. Epochy okupace, normalizace a příliš těsného bratrského objetí. Vorobjov má nezapomenutelné zásluhy na poklidném odsunu celého kontingentu vojsk. Vzhledem k jeho pověstné přesnosti se není čemu divit. Co ale mnohé – a nejspíš i jeho samotného – překvapilo, bylo nové přátelství s člověkem, který byl do té doby na druhé straně barikády. Nebo spíš zákopu.

Přes zcela odlišnou životní zkušenost, světonázor i profesi se Vorobjov dokázal sblížit s Michaelem Kocábem, československým „velícím důstojníkem“ obrovské operace, jejímž výsledkem měla být země zbavená sovětských tanků.

Oba tito muži, kteří by se nebýt sametové revoluce pravděpodobně nikdy nepotkali, a když, rozhodně by si nepadli do náruče, stanuli po roce 1989 v čele společné parlamentní komise. Jednání to byla velmi náročná. Vorobjov lidem, kteří na něj nebyli zrovna vlídní, rozuměl. Tedy, alespoň to tvrdil v rozhovoru pro Lidové noviny, který mi nepříliš ochotně poskytl před osmi roky. Dnes už nechce. Je na slovo okupant alergický a obává se, že by ho tak zase mnozí častovali. Jako tehdy před třiceti lety.

Ruské tanky v srpnu 1968 v Praze. Zdroj: Wikimedia Commons, 3.0 Unported

„V Kocábově komisi byli dost agresivní lidé, kteří neustále hledali

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Tváře normalizace

Česko, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější