Český pavilon na bienále v Benátkách: Od přírodních pohrom k organizačním
Na střechu Českého a Slovenského pavilonu na 58. mezinárodním uměleckém bienále v Benátkách spadl strom a až do odvolání je uzavřen. Ten, kdo sleduje situaci kolem Národní galerie i kolem pavilonu, to může chápat jako znamení nebo symbol toho, co se s pavilonem, Národní galerií, potažmo s ministerstvem kultury v posledních letech děje.
Dnešní Benátčané se možná chytají za hlavu, když si uvědomí, že historicky první bienále vzniklo v tomto městě roce 1895 za účelem přilákání turistů. Od té doby prošly jak Benátky, tak přehlídka zásadní proměnou. Již před první světovou válkou se v parku Giardini začaly stavět národní pavilony: mezi ty první patřily italský, belgický, anglický, německý či ruský. Československo se k nim přidalo v roce 1925 pavilonem stojícím na jedné ze dvou hlavních ulic parku v těsném sousedství s Francii, Velkou Británií a Německem. O vlastní pavilony mělo zájem čím dál více zemí, a když v Giardini přestalo být místo, musely si (a dodnes musí) další státy hledat alternativní řešení a prostory v centru Benátek. Mít pavilon v Giardini je prostě prestižní záležitostí.
Přesto se velká část českých umělců a kurátorů, která v posledních letech chystala pro benátské bienále nějaký program, vrací z italského města plná rozpaků. „Pokud komukoliv z umělecké scény nebo z oblasti architektury řeknete, že se účastníte bienále, začne vás litovat. Každý si rád přihodí příšernou historku z organizace, případně odkaz na někoho, kdo si tímto v minulosti prošel,“ tvrdí Kateřina Šedá, jež vloni zastupovala v Benátkách Českou republiku na 16. mezinárodním bienále architektury. Po bienále se Šedá setkala s řadou kurátorů a umělců u nás i na Slovensku, kteří měli možnost se přehlídky účastnit, aby dala dohromady jejich názory a postřehy, se kterými pak konfrontovala vedení Národní galerie.
Aby bylo jasné, z čeho problémy národního pavilonu pramení, je primárně třeba vědět, jak funguje.
Nešťastná střídavá péče
Když se v roce 1993 rozdělilo Československo, došlo i k symbolickému rozdělení Československého pavilonu. Umělce, kteří zde budou vystavovat, vybírá střídavě Národní galerie Praha (NGP) a Slovenská národní galerie a o provoz budovy by se měly starat obě instituce společně. V praxi to vypadá tak, že jednou za čtyři roky vypíše Národní galerie výběrové řízení, do kterého se přihlásí kurátoři a umělci se svými projekty, odborná komise z nich jeden vybere a ten je na bienále vyslán. Financování projektu a další věci spojené s jeho realizací by měla řešit Národní galerie, potažmo ministerstvo kultury jako její zřizovatel. To stejné dělají Slováci. V sudých letech pak umělecké bienále střídá bienále architektonické.
Možná právě tato střídavá péče, očekávání, že pokud se vyskytnou nějaké provozní problémy, vyřeší je do příště někdo jiný, v souvislosti se situacemi, ve kterých se obě instituce ocitají na domácí půdě, vedla k současnému stavu. Do pavilonu prší, neboť
