Deník N

Turecko opouštějí lidé. Odešla i Češka, která teď v Praze křísí spolek česko-tureckého přátelství

Myslela, že v Turecku bude žít když ne navždy, pak jistě dlouhé roky, a potřebu vracet se do Česka necítila. Michaela Canbulatová kdysi v Turecku chtěla strávit život. Proč – tak jako mnoho jiných – nakonec odešla? Foto: Archiv M. Canbulatové
Myslela, že v Turecku bude žít když ne navždy, pak jistě dlouhé roky, a potřebu vracet se do Česka necítila. Michaela Canbulatová kdysi v Turecku chtěla strávit život. Proč – tak jako mnoho jiných – nakonec odešla? Foto: Archiv M. Canbulatové

Zemi na pomezí Evropy a Asie opouštějí její obyvatelé. Odcházejí milionáři, intelektuálové i obyčejné rodiny, kterým se domov mění před očima. Michaela Canbulatová se do Turecka kdysi naprosto zamilovala. Po letech se ale s mužem rozhodli, že své česko-turecké syny raději vychovají a pošlou do škol v Česku.

Do Turecka přijela Michaela Canbulatová před deseti lety po krátkém pobytu na Severním Kypru. Přála si na Kypru nějakou dobu zůstat a studovat. Ale život měl jiný plán. Zamilovala se a místo na univerzitu odcestovala s budoucím manželem do Antalye, města na jihu Turecka, které zná většina Čechů jako populární dovolenkovou destinaci.

Turecko Michaelu okouzlilo. Během necelého roku se plynule naučila jazyk. Našla si práci. „A taky své místo na zemi,“ vypráví. „Oblíbila jsem si sluníčko po celý rok, lokální sýry, olivy, kila levné chutné zeleniny, to, jak se Turci vůbec nestresují, jak jsou pohostinní a pospolití, jak tady rodina za každých okolností drží při sobě.“

Během pár let si vybudovala nový život, v něm pevné místo a stala se skoro Turkyní. Tenkrát si myslela, že v Turecku bude žít když ne navždy, pak jistě dlouhé roky, a potřebu vracet se do Česka necítila.

Proč to tedy nakonec, před necelými dvěma roky, udělala?

Malé změny k velkému horšímu

„Když se ohlížím zpátky, až mě děsí, jak mohou mít velké změny nevinné začátky,“ říká Michaela. Přiznává, že se zahleděla do pozitiv a dlouho si nechtěla přiznat, že s Tureckem se děje něco špatného. Natož tak špatného, aby se její nebo manželovo občasné zavtipkování o stěhování, když je něco rozzlobilo, proměnilo ve skutečnost.

Michaela Canbulat s dětmi. Foto: Archiv M. Canbulatové

Poprvé tu myšlenku vážně vyslovili v roce 2013. Tehdy vypukly protesty v istanbulském Gezi Parku. Co začalo jako klidný nesouhlas s vládním plánem postavit na místě parku nákupní centrum, rozrostlo se po policejní brutalitě do gigantických rozměrů. A protesty rychle nabraly obecnější ráz: proti vládě, za svobodu slova, za svobodu shromažďování.

„Můj syn měl tehdy sedm měsíců. Doufala jsem, že Turci ukáží svoji sílu a můj syn vyroste v demokratické zemi. Jenže

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Blízký východ

V tomto okamžiku nejčtenější