Rekviem za naši generaci, která šedesátým létům vděčí za vůni svobody a hořkost její ztráty
Glosa Fedora Gála: Srpen 1968 si každoročně připomínáme jako tragédii. Vstup „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy ukončil komunistický experiment se „socialismem s lidskou tváří“. Bylo to selhání jedné iluze. Selhání politiků, kteří ve jménu této iluze mobilizovali voliče, a selhání lidí, kteří iluzi podlehli. A když prozřeli, vydrželi vzdorovat ve jménu svobody jenom několik krátkých chvil. Naše selhání! Důsledky toho masového a masivního selhání jsou dodnes přítomny v nás a kolem nás.
Šedesátá léta ovšem také znamenala novou vlnu ve filmu (Forman, Němec, Jasný, Chytilová, Jakubisko…), v literatuře (Kundera, Vaculík, Škvorecký, Chudožilov, Machonin…), v médiích (Literární noviny, Reportér, Sešity, Plamen, Host do domu, Mladá tvorba, Kultúrny život…), v muzice, úvahách o politice i jinde. Duch tehdejší doby byl prosycen revoltou, jejímiž nositeli, jak se brzy ukázalo, byla tenoučká vrstva intelektuálů – v dnešní hantýrce Klause, Okamury a dalších „kavárna“ anebo „sluníčkáři“. Československo ovšem nebylo osamoceným pupkem světa. Něco se dělo v celém našem civilizačním prostoru – v USA to byla generace beatniků (Kerouac, Ginsberg, Corso…), v Anglii generace rozhněvaných mladých mužů (Kingsley a další)… A jako bonus pro nás, Čechoslováky, začaly být na chvíli alespoň trochu prostupné hranice.
Nebýt šedesátek, moje generace nemá osobní zážitek vůně svobody a hořkosti její ztráty.
S tímto zážitkem v sobě jsme (někteří) vstoupili do událostí kolem listopadu 1989. Skutečnou demokracii jsme ovšem znali
