Deník N

I mezi padajícími bombami se v Sýrii najdou lidé, kteří cítí potřebu dokončit metalovou desku

Ve válce mlčí múzy, ale metal neumlčíš. Foto: Monzer Darwish
Ve válce mlčí múzy, ale metal neumlčíš. Foto: Monzer Darwish

Syrian Metal is War je poutavým snímkem zachycujícím, jak mohou mít hrdinství a odvaha třeba tu podobu, že se člověk přihlásí k určitému hudebnímu stylu. Nebo natočí desku, uspořádá koncert.

Hudebník, designér a dokumentární režisér Monzer Darwish v rodné Sýrii coby metalista mezi předsudky vyrůstal. Rozhovor, který vznikal pro výstavu Rez a špína, která je součástí doprovodného programu festivalu Brutal Assault, a jehož odlišnou verzi vám nabízíme, téma předsudků neopustí. S dalšími, byť z jiných kořenů, se dnes Monzer Darwish střetává v Nizozemí, kam před válkou v Sýrii odešel a kde dokončil dlouhohrající dokument o syrské metalové komunitě.

Cílem tohoto rozhovoru – a zároveň jednou z os výstavy – bylo pokusit se ukázat nejen na absurditu některých předsudků, ale i na jejich univerzálnost a na podobnost represivních mechanismů, jimž tyto poskytují živnou půdu. Spojování rockové a metalové tvorby s Ďáblovým dílem naleznete nejen v muslimských zemích, ale i v prostředí ortodoxně křesťanském a pamětníci pravděpodobně dodají „nic nového“ při vzpomínce na každodennost normalizovaného Československa. Tyto přesahy, režisérův pohnutý příběh a syrovost jsou jedněmi z mnoha důvodů, proč Syrian Metal is War patří k dokumentům zásadním.

Jak jste dostal nápad natočit film o syrské metalové scéně a jejím fungování během občanské války?

Jako muzikanta a fanouška žánru, který celý předchozí život prožil v Sýrii, se mě odjakživa osobně dotýkalo, jak tuto hudbu vnímá veřejnost. Zažil jsem na vlastní kůži, jak obtížné je tu s ní vystupovat na veřejnosti. Oproti zbytku světa tu vůči metalu a jeho fanouškům od devadesátých let panovala vyhrocená nálada. Byli jsme obviňováni ze satanismu, obtěžováni na veřejnosti, zatýkáni a děla se spousta dalších věcí, které nám zasahovaly do života. Podobná iracionální obvinění mě už jako teenagera donutila několikrát se stěhovat z města do města a žít v určité izolaci.

Když vypukla válka, mnoho metalových kapel se rozhodlo hrát a natáčet dál, navzdory všem obtížím a nebezpečím, členy jiných kapel okolnosti donutily jít bojovat. Jeden z mých nejbližších kamarádů, můj spoluhráč, byl záhy zabit. Jeho smrt se stala jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl po Sýrii cestovat s kamerou. Jednoduše proto, abych ostatním hudebníkům připomněl, že jejich hlas a jejich hudba budou vyslyšeny.

Jak v takové atmosféře fungovala tamní metalová komunita? Měli jste například možnost dostat se k zahraničním albům, vycestovat na koncert do zahraničí anebo si (jako kapela nebo promotér) sehnat pořádný aparát?

Originální desky a třeba i trička byly většinou pašované z Libanonu. Aspoň ty, které jsem si kupoval já. Nemohli jste se jen tak zastavit ve vašem oblíbeném krámku a koupit si metalovou desku nebo se dočíst o novém aparátu a prostě si ho objednat. Jednou mě z jednoho obchodu málem vyhodili, protože se jeho majitel bál, že ho zavřou jen proto, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

V tomto okamžiku nejčtenější