Deník N

Sto milionů let před trilobity: Přelomový objev zařadil záhadné disky a matrace pevně mezi živočichy

Foto Verisimilus, Wikipedia
Foto Verisimilus, Wikipedia

Mezinárodní tým vědců našel při průzkumu zkamenělin v Bílém moři důkaz, že australský paleontolog Reginald Sprigg před zhruba sedmdesáti lety opravdu objevil dosud nejstarší známé mnohobuněčné živočichy. Pomohly k tomu moderní fyzikálně-chemické metody.

Kdybychom se po vzoru Zemanova filmu Cesta do pravěku vydali proti proudu času, minuli bychom doby ledové a meziledové, třetihorní explozi savců i drastický pád dinosaurů a jejich neméně impozantní vzestup. Před zhruba 250 miliony let bychom za zády nechali největší hromadné vymírání v historii Země a vkročili do prvohorních lesů plných přesliček, obřích členovců a prvních čtyřnožců. Zvláštní kapitolu by tvořil vstup mnohobuněčných organismů na souš a za kořeny pozemského života bychom museli vyrazit pod vodní hladinu.

Netrvalo by to dlouho a při naší cestě bychom dorazili do kambria. Ve vrstvách z tohoto období přírodovědci tradičně nalézali nejstarší zkameněliny mnohobuněčných živočichů. Ba co víc, před zhruba 540 miliony let se mnohobuněční živočichové nejen objevili, ale také rozrůznili na všechny hlavní evoluční linie, jako jsou například strunatci, členovci nebo měkkýši. Celý tento proces přitom v geologickém měřítku zabral pouhý okamžik. Pravda, tento „okamžik“ trval několik milionů let. I tak ale šlo o událost tak náhlou a přelomovou, že si vysloužila název kambrická exploze.

Záhadná Ediakara

Koncem čtyřicátých let minulého století však australský paleontolog Reginald Sprigg učinil přelomový objev. V oblasti Ediacara Hills na jihu kontinentu odhalil makroskopické zkameněliny o mnoho desítek milionů let předcházející kambrické explozi. Navíc se nepodobaly ničemu, co do té doby paleontologie znala. Ploché jakoby prošívané listy, disky s nejasnou tělní symetrií a stuhovité útvary bez jasného ústního či řitního otvoru se vzpíraly taxonomickému zařazení.

Někteří badatelé je označili za pozůstatky mnohobuněčných organismů – snad žahavců, žebernatek nebo jiných jednoduchých živočichů. Další přírodovědci považovali útvary za zbytky bakteriálních kolonií, řas, hub, lišejníků, obřích prvoků, různých „vyšších“ skupin mnohobuněčných živočichů či jejich zárodků, nebo dokonce za úplně svébytnou větev pozemského života.

Dickinsonia costata, typický ediakarský organismus. Foto Wikimedia Commons.

Hlavním důvodem tohoto ohňostroje představivosti

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější