Deník N

Tisíc kilometrů v ošlapaných kroksách. Ptali jsme se migrantů v karavaně, co je žene Střední Amerikou do USA

Fotbal v improvizovaném migračním táboře v Mexico City. Foto: Natalia Meneses Alis
Fotbal v improvizovaném migračním táboře v Mexico City. Foto: Natalia Meneses Alis

REPORTÁŽ z Mexico City: Spolupracovník Deníku N se setkal s migranty, kteří zformovali nebývale početnou karavanu putující napříč Střední Amerikou směrem k hranicím USA. Ptal se jich na jejich motivaci i jejich život v chudších latinskoamerických zemích.

Boty, v kterých jsem přišel na stadion Jesúse „Palilla“ Martíneze, nejsou pro našince ničím víc než běžnými teniskami z pražského skateshopu, které jsem ke všemu koupil za pár piv od kamaráda, který špatně odhadl svou velikost. Tady, v hlavním městě Mexika, uprostřed davu lidí, kteří se trmáceli stovky kilometrů ze svých méně či více komplikovaných životů, se jim však rázem dostalo nebývalé pozornosti a pro mě se staly jakýmsi symbolem propasti mezi světem, ze kterého tito lidé utíkali, a tím, za nímž se ubírali.

Když jsem první listopadové úterý po několika hodinách opouštěl v odpoledním horku provizorní útočiště první vlny středoamerických migrantů na stadionu ve východní části Ciudad de Mexico, zastavil mě asi dvacetiletý kluk z El Salvadoru a po pár stydlivých frázích se mě zeptal na boty. Když jsem se omluvil, že mám jen tyhle, a ukázal směrem ke stanům humanitárních organizací, které lidem v kempu rozdávaly jídlo a šatstvo, vyloudil ze sebe hořkosladký úsměv a poučil mě, že tam mají boty jen pro děti.

Podíval jsem se, co má na nohou on. Byly to jakési vystlané kroksy, bez paty, spíš tedy bytelnější pantofle, do kterých zaplul v tlustých ponožkách. Jestli se nepletu, tak od poloviny října, kdy se karavana dala do pohybu, v nich musel překonat víc než tisíc kilometrů v nehostinných podmínkách Střední Ameriky. Kluk sklopil zrak, podal mi ruku a odešel.

Jen o kousek dál se na poloprofesionálním hřišti na malou kopanou, s umělou trávou, oplocením a lavičkami pro střídající, odehrával turnaj narychlo složených týmů, ve kterých se mísili zástupci všech věkových kategorií od malých dětí až po dospělé muže. Sledoval jsem je zpoza pletiva a nebýt prádla, které se sušilo pověšené v jeho okách, a nemít za sebou desítky rozestavěných stanů, asi bych hru nerozeznal od běžného přátelského fotbálku v Česku nebo kdekoli jinde na světě. Nedala se však přehlédnout ještě jedna věc – velká část těch kluků a mužů hrála naboso, případně v roztrhaných ponožkách, spíš torzech ponožek.

Fotbal v dočasném migračním táboře v Mexico City. Foto: Natalia Meneses Alis

Tisíce znavených lidí

Hřiště bylo jednou z mála veselejších částí toho místa. Daleko od front na oblečení a jídlo, daleko od lékařských stanovišť, od stadionu, na jehož lavičkách většina příchozích rozbila v pondělí nad ránem svá tábořiště, daleko od velkokapacitních stanů, kde v dusivém horku polehávaly stovky lidí.

Kolem dokola byla cítit únava.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Migrace a uprchlíci

Reportáž

V tomto okamžiku nejčtenější