Pij krev od Mistra vůní, přísahej na smrt mečem. Tajemství triád, které vládnou hongkongskému podsvětí
Zločinci v bílých límečcích i na špinavých ulicích. Žraloci i podnikatelé. Pokrevní bratři i sektáři. Násilníci i filmoví hrdinové – to všechno jsou hongkongské triády. Ale na samém začátku byl jeden oběšený císař.
V dubnu 1993, čtyři roky před předáním Hongkongu Čínské lidové republice, pronesl čínský ministr veřejné bezpečnosti Tchao S‘-ťü památná slova: „Co se hongkongských triád týče: pokud jsou vlastenecké a záleží jim na blahobytu a stabilitě Hongkongu, měli bychom se s nimi spojit. S čím víc lidmi se spojíme, tím lépe.“
Zločinecké gangy se Číně samozřejmě nezamlouvají, zdůraznil Tchao, ale s vlastenci je to jiná: „Řeknu vám příběh z vlastní zkušenosti. Když vůdce státu navštívil jednu cizí zemi, triádám podobná organizace nasadila 800 svých členů, aby vůdce našeho státu ochránila před nebezpečím.“
Zločinci na nitkách
Tchao S‘-ťü už nežije. Zato jeho výrok se drží zuby nehty. A vůbec nejradši se připomíná, když se v Hongkongu křiklavě protne politika se světem organizovaného zločinu. Jako po atentátu na prodemokratického investigativního novináře Kevina Laua v únoru 2014, kdy Laua málem připravil o život muž se sekáčkem na maso napojený na gang Shui Fong, jednu z nejčilejších hongkongských triád. Nebo hned o půl roku později, kdy se triády vmísily do deštníkové revoluce ve prospěch propekingského tábora.
A naposledy celý minulý týden, po krveprolití v Yuen Longu. Stovka ozbrojených mužů v bílých tričkách surově zmlátila lidi na tamní železniční stanici – fakt. Zranila 45 lidí a nesčetně dalších vyděsila – fakt. Cílila na černě oděné protivládní demonstranty, ale rány rozdávala velkoryse a zbila i obyčejné cestující, kteří se po práci vraceli domů – fakt. Minimálně někteří pachatelé patří podle policie k triádám – fakt.
Část protestujících a světové veřejnosti má za bernou minci, že gangsteři jednali na objednávku vlády – fakt.
Jenže skutečnost je přece jen složitější, než že si vláda (ať už hongkongská, nebo dokonce ta ústřední v Pekingu) jako loutkář vodí zločince na nitkách. Britský národní archiv loni odtajnil vládní dokumentaci o Hongkongu, datovanou rokem 1992. Dokládá, že se kádry Komunistické strany Číny stýkaly s vůdci triád a vyjednávaly s nimi: ochrana zájmů a privilegia výměnou za to, aby triády po návratu Hongkongu k Číně nedělaly potíže.
A že o těchto schůzkách věděly nejen hongkongské úřady, ale také Londýn. Který to toleroval, neboť potřeboval, aby Hongkong nadále generoval peníze, a k tomu byla zas zapotřebí stabilita. Koneckonců, britská správa čínským komunistům vcelku rozuměla. Z vlastních zkušeností totiž dobře věděla, jak moc jsou triády Hongkongem prorostlé.
Abychom to pochopili také my – a spolu s tím i to, co se stalo v Yuen Longu –, návrat do 90. let nestačí. Potřebujeme mnohem dál proti proudu času, hluboko do 17. století. A zpátky na čínskou pevninu.
Přivandrovalci a tři harmonie
V roce 1644 se na větvi stromu u Zakázaného města zhouplo tělo císaře Čchung-čena, posledního panovníka dynastie Ming. Čchung-čen si raději vzal život, než aby čelil potupě z rukou dobyvatelů, kteří už už stáli na prahu císařského paláce. Jeho sebevraždou skončila vláda poslední etnicky čínské dynastie. Čchingové, kteří zahájili novou éru čínské říše, byli dobyvatelé ze severu, etničtí Mandžuové.
A kde je cizí dobyvatel, tam je odpor. Často podpořený nějakou zvučnou legendou.
Jedna taková se vypráví i o původu triád. Císař Kchang-si (1654–1722) se dnes pokládá za jednoho z největších panovníků Číny, ale ve své době to vůbec neměl jednoduché. Vzpurní povstalci mu nedali spát, a tak si na pomoc povolal mnichy z proslulého chrámu Šao-lin.
Jenže pak mu, nebožákovi, zase nedali spát ti mniši. Co si jen počne, jestli se vzbouří taky oni? Když se ukázalo, že Šao-lin je ve skutečnosti semeniště příznivců Mingů, bylo hotovo. Klášter na císařův příkaz srovnali se zemí.
Přežila jen
