Deník N

Kognitivní vědci popisují, jak rozum slouží k nekalým věcem

Spánek rozumu plodí nestvůry, jak věděl malíř Goya. Jeho přemíra ale také. Foto: Wikimedia
Spánek rozumu plodí nestvůry, jak věděl malíř Goya. Jeho přemíra ale také. Foto: Wikimedia

Lidé jsou „odůvodňovací stroje“. Jak už kdysi pravil Benjamin Franklin: „Být rozumným tvorem je velice výhodné – umožňuje nám to nalézt nebo vytvořit důvod pro všechno, co si usmyslíme.“ Tak zní jedno z poselství knihy Záhada rozumu dvou francouzských kognitivních vědců, Huga Merciera a Dana Sperbera, kterou dva roky po originálu The Enigma of Reason (Harvard University Press, 2017) vydal brněnský Host.

Jak naznačuje citát, autoři připouštějí a na mnoha psychologických experimentech dokládají, že lidský rozum často chybuje, a dokonce i to, že přílišné přemýšlení nám v některých situacích může vysloveně škodit. Ale zároveň – s mnoha příklady z etologie – vysvětlují pravděpodobný evoluční vznik rozumu i jeho domnělých selhání v prostředí moderní civilizace. Selhání se pak už jeví jako celkem pochopitelná. Rozum se totiž podle autorů nevyvinul jako stroj na řešení abstraktních problémů, nýbrž jako „nástroj sociální interakce“, který jistě není zcela dokonalý, ale není ani kazový. Dle Merciera a Sperbera má dvě hlavní funkce: „Produkovat důvody, kterými se ospravedlňujeme, a argumenty, kterými se snažíme přesvědčit druhé.“

Autoři uvádějí četné příklady toho, kdy se i velmi vzdělaní a inteligentní lidé chovali značně iracionálně a svůj rozum využívali k racionalizaci svého přesvědčení, nikoli k nezaujatému bádání. Jako kriminalista Alphonse Bertillon (1853–1914), jehož nesprávný grafologický posudek zásadně přispěl k odsouzení Alfreda Dreyfuse. I když měl Bertillon dost důkazů k tomu, aby svůj chybný názor změnil, vymýšlel stále více fantasmagorické teorie k jeho obhajobě. Autorům tak slouží jako smutný příklad toho, jak i „přísný logik může skončit velmi neslavně, zahájí-li své úvahy chybou“. Bertillon podle nich shromažďoval „další a další důvody na podporu svého původního přesvědčení o Dreyfusově vině, přičemž mu očividně chyběla jakákoli sebekritika, až nakonec dospěl ke grandiózně absurdním závěrům“.

Logika podle Unabombera

Jinou osobností v této ponuré „galerii“ je třetí americký prezident Thomas Jefferson, hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti a současně otrokář, který „měl k dispozici vynikající intelekt, veškeré vědomosti své doby i ty nejvznešenější ideály“. Teoreticky by tedy měl dospět ke „správným přesvědčením“ a spravedlivému jednání. „Místo toho mu rozum poskytl jen pohodlné racionalizace, které mu umožnily ponechat si otroky i bohatství.“ Přičemž při rozboru jeho argumentace autoři smutně podotýkají: „Rozum se nám zde

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější