Deník N

Měla jsem v životě kliku, ale i trápení. Člověk si musí umět odpustit, říká režisérka Sommerová

Olga Sommerová. Foto: Jan Malíř
Olga Sommerová. Foto: Jan Malíř

Jedna z nejvýraznějších filmových dokumentaristek Olga Sommerová slaví sedmdesátiny. V rozhovoru pro Deník N vysvětluje, co v životě nestihla, proč ublížila jen mužům, z čeho pramení její ostych vůči Karlu Gottovi a kdo je pro ni hrdina všech hrdinů.

Jak se v sedmdesáti letech cítí Olga Sommerová?

Beru to tak, jak to je. Kdyby mi nebylo tolik, nezažila bych tolik krásných věcí, neprožila tolik citů, nepotkala tolik úžasných lidí, nenatočila tolik filmů… K tolika poznáním bych nedospěla. Takže jsem majitelkou sumy dramatických a dobrodružných zážitků v práci i ve vztazích. Můj život byl krásný proto, že jsem dělala profesi, která mě zavedla tam, kam bych se nikdy nedostala, a že jsem poznala lidi, které bych jinak nikdy nepotkala. Měla jsem v životě kliku, ale štěstí musí jít člověk naproti. Musí být i rozumný a já myslím, že teď už jsem rozumná.

V čem jste měla štěstí? V tom, že máte talent a pochopila jste na co?

Já vůbec nevěděla, na co mám talent. Úplnou náhodou jsem šla na přijímačky na FAMU, kam mě poslal kamarád, a až tam jsem zjistila, že je to povolání pro mě. K filmové dokumentaristice je třeba několikerý talent. Musíte umět komunikovat, být vnímavá, mít čuch na společenské povětří. A když natočíte film, je třeba z toho surového materiálu vybrousit diamant, postavit film jako drama. Dovolím si skromně říct, že to jsem se během let naučila. Určitě mi k tomu pomohl i můj muž Jan Špáta, tehdy slavný dokumentarista, s nímž jsem na začátku kariéry spolupracovala. Viděla jsem, jak pracuje na svých filmech, dělal mi kameru. A tam se najednou sešlo pár mých malých talentů. Byl to pěknej život, ale byl taky plný trápení. Mladý člověk je bezradný. Takových lásek a takových zklamání…

Olga Sommerová při natáčení s manželem Janem Špátou. Foto: Archiv Olgy Sommerové

Bolí tyto věci i po desítkách let? Nebo už se na ně díváte s nadhledem?

Ne. Mě bolí, když si vzpomenu, že jsem někomu ublížila. A samozřejmě my, rodiče, jsme nevědomí chudáci, kteří své děti vychovávají nanečisto, děláme chyby. Taky jsem ve výchově dělala chyby. Myslím v tom smyslu, že jsem své děti mohla zraňovat.

Čím?

Třeba nedostatkem empatie. Nebo že jsem byla moc příkrá. Nepochopila jsem včas, že děti jsou osobnosti. Už od dětství. Ale na druhou stranu jsem zastánkyní toho, že dítě musí mít hranice. Když je nemá, je zoufalé. Když má rodiče z bláta a může si s nimi dělat, co chce, nemá se o co opřít. Ale věděla jsem, že moje děti cítí, že je doopravdy miluju, a to je podle mě to nejdůležitější. Komu jsem ještě ublížila…

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější