Deník N

Setkávání s Janem Petránkem: Zemřel skvělý novinář, jehož názory nehledejme v titulcích Parlamentních listů, ale v osobních rozhovorech

Ve věku 86 zemřel 10. listopadu 2018 večer novinář a publicista Jan Petránek. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

V sobotu 10. listopadu zemřel novinář Jan Petránek. Dlouholetému redaktorovi Československého rozhlasu bylo 86 let. Petránek byl v srpnu 1968 jedním z těch, kteří vysílali z budovy rozhlasu ostřelované sovětskými vojáky. Po roce 1968 byl z rozhlasu propuštěn, podepsal Chartu 77, k novinařině se však po sametové revoluci vrátil. Na to, jaký byl Jan Petránek, vzpomíná v následujícím textu publicista a pedagog Milan Šmíd. Ten o svém setkávání s Petránkem píše již od roku 2010.

Následující fotografie pochází z 30. září 1969, jejím autorem je Jiří Věrčák. Na fotografii jsou Jana Weinerová a Milan Šmíd, vstupující toho dne na Novoměstské radnici v Praze do svazku manželského. Vlevo v pozadí přihlíží teta z Jindřichova Hradce. V popředí s mikrofonem natáčí rozhlasovou reportáž Jan Petránek.

Svatba Milana Šmída, v popředí je vidět i Jan Petránek

Odpověď na otázku, co Jan Petránek na té svatbě dělal, je jednoduchá. Jana Weinerová byla dcerou novináře Milana Weinera, o kterém pamětní publikace Českého rozhlasu „Od mikrofonu k posluchačům“ z roku 2003 uvádí: „Milan Weiner (1924-1969). Komentátor a od roku 1963 vedoucí redakce mezinárodního života. Stmelil tým zajímavých individualit, prosadil do vysílání „Jednadvacítku“ (komentované zpravodajství o událostech v zahraničí, doma i ve sportu) a zejména občansky angažované Písničky s telefonem (od 8. února 1968). Patřil k předním novinářským exponentům roku 1968…“

Mezi ty „zajímavé individuality“ patřili Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jaroslav Jírů, Karel Kyncl, Miroslav Pátek, Čestmír Suchý, Věra Šťovíčková a také Jan Petránek. Tito lidé po smrti Milana Weinera (zemřel 25. února 1969) projevovali ve vztahu k rodině svého bývalého šéfa velikou solidaritu. Čestmír Suchý pomáhal, seč mohl, vdově Marii. Dceru Janu, studentku druhého ročníku Fakulty sociálních věd a publicistiky (Fakultou žurnalistiky se stala až od roku 1972), pozvali do rozhlasové redakce Mikrofóra, kde svým neškoleným hlasem odpoledne předčítala krátké zprávy z domova i ze světa. Nebylo tedy náhodou, že na svatbě se kromě Jaroslava Jírů a Miroslava Pátka objevil také Jan Petránek, který jako svatební dar novomanželům natočil rozhlasovou reportáž.

Ta reportáž měla po sestřižení asi deset minut a její magnetofonový pásek bohužel dnes už neexistuje. Může za to náš syn Martin, který si ve věku pěti šesti let doma hrál s přenosným magnetofonem a pásek doslova rozcupoval. Škoda, neboť Jan Petránek v reportáži projevil svůj ostrovtip jak při komentování zvukového záznamu události, tak při anketě s účastníky svatby, kterých se dotazoval, co přejí novomanželům do života.

Matně si vzpomínám, že Jaroslav Jírů svou odpověď zakončil francouzským citátem o ženách, kterých si máme vážit, neboť jsou kořením našeho života. A také si vzpomínám na to, jak Petránek komentoval příchod jednoho z hostů slovy: „A zde přichází muž, který už svým jménem naznačuje, že novomanželům přeje dětí devět.“ Byl to Ondřej Neff.

Nahnutý osud po roce 1968

Z doby kolem roku 1969 si pamatuji, že jsem se s Janem Petránkem setkával také jako s účinkujícím v komorních představeních Umělecké besedy na Malé Straně „Písničky pod obraz“, ve kterých svými fejetony prokládal šansony zpívané Rudolfem Pellarem a Alenou Havlíčkovou. V tomto představení vydržel ještě krátkou dobu poté, co ho vyhodili v roce 1969 z rozhlasu.

Z rozhlasové redakce a čtení zpráv Mikrofóra záhy po svatbě vypadla i Jana, neboť normalizace v Československém rozhlase pokročila, její otec se stal personou non grata a na nás se valily jiné starosti – kde bydlet, jak zajistit rodinu, jak dokončit studium s dítětem na krku.

Z exponovaného žurnalisty chartistou

S Janem Petránkem jsem se pak sešel až po dlouhých letech, u stanice metra Flora. Podle místa setkání se dá zhruba odhadnout jeho datum. Muselo to být někdy po roce 1980, tedy v době, kdy jsme se přestěhovali na Vinohrady a kdy tato stanice metra začala fungovat. Petránek vypadal unaveně, myslím, že tehdy pracoval jako topič v hostivařské Mitasce. Celá konverzace se odehrávala mezi Petránkem, jeho manželkou a mojí ženou Janou, probíraly se víceméně osobní záležitosti. Když jsme se loučili, všiml jsem si Petránkova zaváhání při podávání ruky. Jako by mi ji nechtěl podat, i když nakonec k podání ruky došlo.

Přiznám se, že se mě to dotklo. Dnes, po tolika letech, jsem schopen alespoň zčásti pochopit jeho myšlenkové pochody. On byl v té době pronásledovaným chartistou, já byl v té době pracovníkem Československé televize, i když od roku 1973 už nikoli v exponovaném postavení žurnalisty a publicisty na obrazovce, ale v pozici dramaturga převzatých pořadů.

Ano, chápal jsem, že Honza Petránek na tom není nijak dobře a že nemohu očekávat jeho nadšený souhlas s mým účinkováním v Československé televizi. Na druhé straně jsem ve styku s lidmi vždy striktně rozlišoval rovinu politických názorů a rovinu lidských hodnot, které byly pro můj vztah k dané osobě určující. Neodsedával jsem si v hospodě U Rakviček od stolu, jako jiný můj spolužák pracující v rozhlase, když si tam přišel sednout třeba chartista Saša Kramer, i když jsem věděl, že se to do nějakého hlášení dostane. A totéž jsem očekával od svého okolí, tj. že mě bude posuzovat podle chování a postojů v rovině základních lidských vztahů, a nikoli podle politických názorů, nebo podle toho, zda s režimem vycházím či nevycházím zadobře.

Nehledě na to, že před nějakými dvaceti lety to byl on, kdo byl režimem prověřený zpravodaj Československého rozhlasu v Indii, Vietnamu a v Moskvě, zatímco já jsem se nedostal z kádrových důvodů kvůli otci ani na střední školu a trávil jsem volná odpoledne po celodenní práci v tiskárně ve večerní škole, abych se oklikou dopracoval k maturitě. Takže jsem nechápal, proč právě on by mi měl právo něco vyčítat.

Dokázal se vypořádat i s mladší generací novinářů

Další etapa setkávání s Janem Petránkem začala koncem osmdesátých let prostřednictvím samizdatových Lidových novin, které Jana přinášela domů, když spojovacím článkem k jejich vydavatelům vedla přes korektornu Svobodného slova. Bylo jasné, že značka –jp– pod materiály o událostech v Sovětském svazu a Asii označkuje Petránkovo autorství. Bral jsem proto jako samozřejmost fakt, že Petránek se po listopadu 1989 vrátil z kotelny k novinařině. Bylo potvrzením jeho novinářských kvalit, že se v nových podmínkách a v konkurenci s mladší generací neztratil.

Možná jsme se někdy potkávali a zdravili při nějakých novinářských akcích, ale víceméně jsme se míjeli. K bližšímu osobnímu setkání došlo až v lednu 2005. Stalo se tak na pohřbu Čestmíra Suchého, který byl v letech 1990-1992 prvním děkanem Fakulty sociálních věd, založené na troskách někdejší Fakulty žurnalistiky. V obřadní síni jsem se držel v pozadí při vědomí toho, že se tady loučí generace, jejíž životaběh byl odlišný od životaběhu mého.

Také proto jsem byl překvapen, když mne Honza Petránek po pohřbu oslovil téměř jako kamaráda, jako současníka a pamětníka osob a dějů minulých, s důvěrností, kterou bych po zkušenosti staré dvacet let neočekával. Dodnes vzpomínám na Petránkovu řeč, kterou se tady loučil se svým bývalým kolegou a kamarádem Čestmírem Suchým. Nejen kvůli jejímu obsahu, z něhož přímo prýštila vřelost přátelství, prověřeného dobami dobrými i zlými, ale také kvůli vytříbenému jazyku, který jakoby chtěl dokázat, jakých kvalit je česká mluva schopna dosáhnout.

Od té doby jsem se s Janem Petránkem setkával už jenom na dálku. Nikdy jsem nezapomněl zapnout rádio či televizi, když jsem se dozvěděl, že v příslušném pořadu bude účinkovat. Jeho energie, pečlivost a mravenčí píle při vyhledávání informačních zdrojů mne fascinovala. Přitom jsem věděl, že základ této profese si vytvořil v rozhlasové redakci mezinárodního života šedesátých let, která byla vybavena nejen dálnopisem s agenturními službami Reuters a AFP (což byla tehdy v době monopolu ČTK věc nevídaná), ale také vojenským krátkovlnným přijímačem Lambda, na kterém se daly vyladit krátkovlnné stanice z celého světa. Dokážu si představit, jakou informační hostinou se pro Petránka později stala satelitní televize a internet, a stále se nepřestanu divit tomu, co všechno stačil sledovat a zaznamenávat.

Moje poslední osobní setkání s Janem Petránkem se opět odehrálo na pohřbu. To když v říjnu 2009 zemřel někdejší šéfredaktor Mladé fronty a dlouholetý předseda Syndikátu novinářů Miroslav Jelínek. V pražském krematoriu jsem se tentokrát setkal s trochu jiným Petránkem, který už nebyl milý a usměvavý. Ne že by jeho elán a energie vyprchaly, ale jako by v jeho vystupování chyběla vstřícnost a optimismus. Z jeho rozloučení s nebožtíkem se postupně stalo trpké a vyčítavé účtování se společenskou a politickou situací, tak vzdálenou ideálům, v jejichž jménu byl ochoten on i jeho generační současníci zkomplikovat si život, tj. čestnost, slušnost, snaha sloužit celku a odvádět svou práci co nejlépe. Promluvil tady starý a zklamaný, i když nezlomený muž. Chápal jsem ho, myslím, že na ty výčitky měl právo.

Nejen novinář, ale také pamětník

(Dovětek z května 2015) Moje setkávání s Janem Petránkem po roce 2010 neskončilo, pokračovalo opět „dálkově,“ přes média. Znovu a znovu jsem byl ohromován šíří jeho zájmů a schopností nasávat další a další informace o zahraničním dění. Kromě toho jsem zjistil, jak jsem byl ochuzen tím, že jsem Jana Petránka vnímal pouze v rovině jeho novinářské profesní kariéry.

Nejprve jsem si vyslechl jeho vzpomínání v cyklu Osudy vysílaném na rozhlasové stanici ČRo3 Vltava. Tam jsem se dozvěděl více detailů o jeho životě a také o zajímavých životních osudech jeho předků, zvláště maminky, která v roce 1939 uprchla z Československa a strávila druhou světovou válku v americké emigraci.

O tom, že Jan Petránek je svým způsobem renesanční člověk, jsem tušil již dříve, ale v plné šíři se toto poznání přede mnou rozvinulo v jeho pamětech „Na co jsem si ještě vzpomněl“. Potěšilo mě, že v té knížce jsem se nesetkal se zklamaným a zatrpklým Petránkem, jakého jsem poznal přes šesti lety ve strašnickém krematoriu, ale že jsem tu znovu našel Petránka úsměvného, plného energie, dobré nálady a humoru, který své vzpomínání skončil textem vlastního šansonu o rubáši od Diora, jehož poslední sloka zní:

Mockrát jsem hledal co má šarm a smysl

víckrát jsem našel smutek nebo klam

Že by mi život proto ale zkysl

z toho se nikdy nikdy nevyznám!

Oproti jeho krédu mu život asi trochu „zkysl“

(Dovětek z listopadu 2018) Plně chápu a respektuji, že Jan Petránek se nemohl smířit s jednostranným pohledem západního zpravodajství na události na Ukrajině, což bohužel vedlo k extrému na druhé straně, k obhajobě ruského ozbrojeného vměšování a k souhlasu s některými kroky ruské zahraniční politiky.

Nikdy jsem však nepochopil jeho paniku, kterou šířil při informování o migrační vlně, o níž tvrdil, že je organizovaná temnými silami v pozadí, což okamžitě využívali extremisté všeho druhu. Například šířili po internetu hoax o migrantech, pod který připojili jeho podpis apod. Z té doby jsem začal získávat dojem, že Janu Petránkovi v rozporu s jeho krédem život přece jen trochu „zkysl“.

Ovšem skutečné názory Jana Petránka poslední doby, jakkoli s nimi můžeme souhlasit či nesouhlasit, je třeba hledat nikoli v titulcích Parlamentních listů, ale v autentických rozhovorech, jako byl například ten, který před dvěma lety zveřejnil Deník, nebo ten nedávný (možná poslední?) z Literárek v srpnu letošního roku.

Nějak mi uniklo, že nedávno vyšla další jeho vzpomínková kniha Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi složená z několika esejů, ale také z jeho veršů psaných v kotelně. Ještě jsem si ji nekoupil, ale už dnes se těším na další setkání s Janem Petránkem, člověkem vzdělaným, bystrým, důvtipným, nekonformním. Takoví bývají kořením našeho života.

Článek byl převzat se svolením autora ze serveru Louč.cz

V tomto okamžiku nejčtenější