Deník N

Notes: Být motýlem na Moravě je horší než uprchlíkem v Americe. Daří se naopak britskému proutníkovi, který má našlápnuto na premiéra

Co v tomhle letním horku osvěží? Možná bouřlivák Johnson a jeho nespoutaný osobní život. Nebo zjištění, že uklízečka veřejných WC je uspokojivější profese, než se může zdát. Nikoliv než britský premiér, ale než řadový manažer střední úrovně ano. Ne všechno čtení ale může být tak zábavné. Něco také zabolí. Jako vzpomínky na Breivika. Dění z domova i ze světa pro vás namíchala a okořenila Petra Procházková.

Tak tohle jsem o něm opravdu nevěděla. Možný budoucí britský premiér Boris Johnson si kdysi do článku klidně vymyslel citaci odborníka. Budiž mi výstrahou, že za to letěl na hodinu. Nejen novinařině se tento muž věnoval. Gesto, jež zachytila výmluvná fotografie nad článkem Jana Kudláčka „Podvádějící novinář, otec pěti či šesti dětí, politický provokatér. Kdo je Boris Johnson, který má vést Británii“, svědčí o tom, že dělal i další věci.

Nicméně, mě by zajímalo hlavně to, co bude dělat, pokud mu tu premiérskou funkci přiklepnou. Všichni máme v Británii nějaké ty příbuzné, známé a kamarády a jistě chceme vědět, zda nám je Johnson a Brexit pošlou domů nebo ne. Už z praktických důvodů.

Přiznám se – Boris Johnson není zrovna můj životní vzor, ale že trpí nedostatkem soustředění a disciplíny, mi ho trochu lidsky  přibližuje. Zato o jeho nezkrotné vášni pro ženy snad tady ani mluvit nechci… Navíc ani neví, kolik má dětí. Pokud míří někdo do politiky, doporučuji dávat si na takovéhle věci pozor. Stejně jako na to, s kým se kde vyfotíte a co komu podepíšete.

Tohle bude asi ten pověstný americký sen. Jana Ciglerová v dalším dílu svých Tváří Ameriky „Jako hasič jsem zachraňoval předávkované narkomany, teď vedu okres“ popisuje příběh šestiletého kluka, kterého rodiče z Kuby přivezli do USA. A dobře udělali. Stal se hasičem, pak vrchním hasičem, studentem a nakonec starostou okresu Miami-Dade. Přistěhovalec, který si telefonuje s americkým prezidentem.

Pokud ještě nemáte naplánovanou dovolenou a úspory vám stačí tak akorát na nějaký jednodenní výlet po vlasti, zkuste zajet do Milovického lesa pod Pálavou. Je to jedno z posledních míst u nás, kde ještě přežívá chudák opuštěn jasoň dymnivkový. V prince nedoufejte. Je to motýl. I tady už ale strádá. Když hyne motýl, nevěstí to pro naši zemi obvykle nic dobrého. Zvláště, rozšmelcují-li ho ozubené válce nebo pásy. Teď díky Adéle Skoupé víme, že tentokrát si za to výjimečně můžeme sami. Respektive Lesy ČR. Když rozválcují paseku „a s ní i rostlinu dymnivku, na níž motýl žije“, je rázem po jasoňovi. Zda jsou na vině lidé či sucho se dočtete v článku.

Ještě méně veselé čtení připravil Šádí Shanaáh. Navštívil ostrov Utoya, na kterém před osmi lety v pondělí 22. července norský krajně pravicový terorista Anders Breivik zavraždil 77 lidí. Číst SMS dětí, které prosí rodiče, aby je zachránili… a pak zjistit, že to ti rodiče nedokázali, mi dalo hodně přemáhání. „Měl jsi tam chcípnout, slyší stále častěji muž, který přežil Breivikovo vraždění…“ je ale text strašně důležitý.

Nedám dopustit na papír!

Navzdory okurkové sezóně toho kolegové vyprodukovali zase dost. Není radno ale zoufat nad tím, když všechno nezvládnete na jeden zátah.


I já si něco nechávám na středeční ráno, kdy se budu moci pomazlit s naší tištěnou verzí, které vévodí sice Mistr Brexit v poněkud nemazlivé poloze, ale pár stránek přenechal i jiným tématům. Třeba tohle mne nadchlo: Tereza Mynářová píše, že každý čtvrtý zaměstnanec ve světě pochybuje o tom, zda má jeho práce smysl. Týká se to třeba lidí, kteří přesvědčují druhé k nákupu nepotřebného zboží. Na jejich místě bych o bohulibosti takové činnosti taky vážně pochybovala. Skepsí trpí prý také „bílé límečky“, tedy kancelářské myšky. Zato třeba uklízečka na veřejných toaletách o smysluplnosti své práce nepochybuje. Jen trpí pocitem, že je krapet nedoceněná. Taky jí rozumím.

Zato bych možná nepohrdla funkcí „testera funkcí autorádia“. Taková práce opravdu existuje. A jak se píše v článku „Mnoha lidem chybí v zaměstnání smysl. Sebemotivace nestačí, musí za sebou vidět odvedenou práci“, dostanete za to třeba i 37 tisíc měsíčně, přičemž nejspíš nepadnete po každodenním poslouchání přístroje a zapisováním jeho kvalit do tabulky vyčerpáním. Jenže odborníci i tuhle profesi označili za poněkud nadbytečnou.

A novináři? Ti mají leckdy pocit, že jsou nepostradatelní, o čemž jste doufám přesvědčeni i vy, čtenáři.  Zítra máte příležitost se v tom opět utvrdit.

Na východ od Francovy Lhoty…

… se píše zase o našem panu premiérovi Babišovi. Mají k němu holt Slováci takový… macešský vztah či co. Kdo ví proč.

Z článku Daniely Krajanové „SaS žiada odvolať Jahnátka za Babišovo Duslo“ mi vychází jediné – že jak u nás, tak u bratrů dokáže šikovný Andrej Babiš využít všechny známosti, kontakty, vliv, východní původ i současnou moc k tomu, aby ušetřil. Smekám. Fakt bych k němu chtěla do učení. Mistrovský kousek s chemičkou Duslo Šaľa mu uspořil 7 milionů EUR ročně, což se mi opravdu dlouho nepovedlo. Jak to ten člověk dělá? Slovenský Deník N vám sice neporadí, ale vysvětlí, jak to dokáží jiní.

Na východ od Košic…

… se vždycky něco novinářsky atraktivního děje, okurka, neokurka. Jakmile se mrknu do novin psaných azbukou a na sociální sítě, hned si potvrdím tezi, že tam, kde to je ráj pro senzacechtivé a krvelačné novináře, pro lidi to je peklo. Vynechám kupu tragických zpráv ze Sibiře o požárech, povodních, zlodějnách, špionech a hořících dětských táborech a obrátím pozornost k Moskvě. Nehledě na prázdniny tam lidé chodí skoro každý den na demonstrace kvůli volbám do moskevského parlamentu. Dost mě dnes pobavila Ella Pamfilovová, kterou znám ještě z 90. let.

Přezdívalo se jí panenka kvůli jejím blonďatým vždy pečlivě upraveným vlasům s loknami, naivnímu, nicméně hlubokému pohledu, velkým očím opatřeným řasami jako křídla motýlů, buclatým tvářičkám zdůrazňujícím její slovanství i hlásku jako konipásek. Nedávno z ní udělali šéfku Ústřední volební komise Ruska a v téhle funkci se proslavila, když se po skandálních volbách v Přímořském kraji rozbrečela.

Teď tedy slzy neroní, ale radí lidem, aby – pokud nejsou spokojeni s jejími podřízenými z moskevské volební komise – šli demonstrovat. Možná by bylo efektivnější, kdyby si zajistila disciplínu na pracovišti. V příštích dnech případné demonstrace na našich stránkách určitě obšírněji pojmeme.

Zatím jsme o jejích slovech informovali v sekci Minuta po minutě. A co je v minutách, je na beton. S přáním co nejvíce betonových zpráv v letošním nejistém létě, ve kterém se člověk může spolehnout snad jen na to sucho, se za Deník N loučí Petra Procházková.

Notes

V tomto okamžiku nejčtenější