Je to věc mezi každým z vás a mnou. Jak de Gaulle jako první měnil parlamentní republiku v poloprezidentský systém
Analýza Josefa Mlejnka Jr.: Přímo zvolený prezident Miloš Zeman natahuje či přímo porušuje ústavu a postupně z České republiky učinil poloprezidentský systém, zní čím dál tím rozšířenější názor. Nicméně politologové se na definici poloprezidentského systému neshodnou, respektive shodnou se na jedné věci: jeho prototypem je současná francouzská, v pořadí již pátá republika, kterou v roce 1958 fakticky založil generál Charles de Gaulle. Proto určitě nezaškodí podívat se trochu podrobněji na generálovu politickou, a zejména prezidentskou dráhu, a to bez snahy o nějaké škatulkování nebo velké teoretizování.
„Všechno, co dělám a říkám, slouží velikosti Francie. Po celý život nosím v srdci obraz rodné vlasti, který jsem si vytvořil. Inspiroval mě při tom můj cit i rozum. Francie, kterou nosím v srdci, je jako princezna z pohádky nebo madona z fresek předurčená k výjimečnému a výlučnému poslání,“ znějí hojně citovaná slova generála, patrně nejvýznamnějšího francouzského politika dvacátého století, častého vítěze anket typu Největší Francouz. Jeho výraznou osobnost i neméně výraznou stopu, kterou zanechal v moderních francouzských dějinách, vystihují velmi věrně, včetně nemalé dávky pro něj tak typického patosu.
Z války rovnou do politiky
Charles de Gaulle se narodil 22. listopadu 1890 v severofrancouzském městě Lille. Po jezuitské koleji studoval na vojenské škole a jako poručík bojoval v první světové válce. Třikrát byl raněn a v roce 1916 padl do německého zajetí, odkud se několikrát pokusil uprchnout. Po válce se věnoval vojenské strategii – soudil, že příští vojenské střetnutí bude dynamické a hlavní roli v něm sehrají obrněné motorizované jednotky. Ve Francii však s těmito názory zůstával v menšině, což se jeho vlasti záhy krutě vymstilo.
V době německého útoku převzal de Gaulle velení nad 4. tankovou divizí. Za bojové úspěchy a projevenou statečnost se 25. května 1940 dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála. Ani jeho úsilí však samozřejmě nemohlo odvrátit drtivou porážku Francie a de Gaulle po ní uprchl do Anglie. V Londýně začal okamžitě budovat hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem se stal lotrinský kříž. Od roku 1942 neslo název Bojující Francie.
Byť ho Američané i Britové mnohdy přehlíželi a odstrkovali, dokázal se v pravou chvíli ocitnout na pravém místě. Zařídil, že francouzskou metropoli osvobodila francouzská divize generála Philippa Leclerca operující v sestavě americké armády, což mělo pochopitelně velký politický význam. De Gaulle, hlava protiněmeckého odboje, se v létě 1944 stal francouzským premiérem.
Legální převrat
„Jak chcete vládnout zemi, kde se připravuje dvě stě čtyřicet šest druhů sýra?“ zní jiný okřídlený de Gaullův výrok. Jako voják dával i v politice přednost silnému jedinci obdařenému rozhodovacími pravomocemi. Když se mu ale v lednu 1946 nepodařilo při přípravě nové ústavy získat podporu pro zakotvení silného prezidentského úřadu, podal demisi a odebral se do ústraní, na venkov, do obce Colombey.
Nestabilní čtvrté republice, v níž se v letech 1946 až 1958, tedy za dvanáct let, vystřídalo přes dvacet vlád, de Gaulle pohrdavě říkal „režim stran“. Politické strany v oblibě opravdu neměl a na politickém uspořádání, které posléze prosadil, je to znát.
Zřízení páté republiky se často označuje jako legální nebo také ústavní převrat. Generálu de Gaullovi, žijícímu léta v odloučení na venkově, ale udržujícímu v politice i v armádě četné kontakty, pomohla k moci
