Deník N

148 ran bičem aneb Proč je Bianca Bellová feministkou

Tady hledejme nesvobodu. Ne v tom, proti čemu bojují feministky z amerických kampusů. Foto: ČTK/AP
Tady hledejme nesvobodu. Ne v tom, proti čemu bojují feministky z amerických kampusů. Foto: ČTK/AP

Komentář Patrika Ouředníka: Před nedávnem se na serveru iLiteratura objevil fejeton spisovatelky Bianky Bellové s názvem Proč nejsem feministkou. Text vyvolal řadu reakcí v tisku i na sociálních sítích. Velká většina z nich, mohu-li to nahodilou četbou posoudit, byla záporná. Do značné míry je to dáno vědomě provokativním, avšak zavádějícím názvem článku, který obráží zmatení jazyků, k němuž u pojmu „feminismus“ došlo.

Feminismus je proces bez konce. Aristofanova Rada žen (cca ~390) svědčí o tom, že téma rovnosti mezi mužem a ženou bylo blízké už starým Athéňanům. V Aristofanově komedii se ženy (převlečené za muže) nechají zvolit lidovým shromážděním a ujmou se vlády. Mezi první ustanovení patří zrušení monogamie. Ženy napříště náležejí všem mužům bez výjimky, avšak mužové mají za povinnost spát přednostně se ženami nehezkými a opomíjenými; to ovšem povede k neřešitelným situacím a experiment vyústí ve sled tragikomických scén.

Fejeton Bianky Bellové Proč nejsem feministkou

Za první projev feminismu v evropské kultuře platí alegorické Město žen Christiny Pizanové ze samého počátku 15. století. Pizanová v něm hájí princip duchovní a intelektuální rovnosti mezi mužem a ženou; oba stvořil Bůh k obrazu svému. V 17. století se tématu ujímá tzv. galantní literatura, v níž je ženě udělena svoboda rozhodování v milostných rituálech. V 18. století se postavení ženy ve společnosti stává definitivně součástí společenské reflexe. Nejradikálněji je téma zpracováno u Nicolase de Condorceta (vymanění se z autority otců a manželů), Rustainga de Saint-Joryho (vláda v zemi bude udělována střídavě muži a ženě) a Pierra de Marivauxe, jenž otevřeně hájí teze, které se ještě nenazývají feministickými: „Manželství je pro ženu poddanstvím, proto je zrušíme.“ „Zrušit manželství? A čím je nahradíte?“ „Ničím.“ Za první otevřeně politický text pak vděčíme Olympii de Gougesové, autorce Prohlášení o právech ženy a občanky z roku 1791, napsaného v reakci na první historickou deklaraci lidských práv Prohlášení o právech člověka a občana. O rok později vychází v Londýně Obrana ženských práv Mary Wollstonecraftové.

Novotvar „feminismus“ – v politickém smyslu slova – se datuje z počátku 19. století a pochází z dílny utopisty Charlese Fouriera. Občanskou rovnost žen žádali před ním jiní, ale Fourier je první, kdo požaduje i rovnost ekonomickou – a kdo rovnoprávnost žen pojme jako jediný reálný doklad společenského pokroku: „Sociální pokrok a všeobecný vývoj se dějí ve shodě s nabýváním svobody žen.“

Zrod moderního feminismu můžeme tedy klást do prvních dekád 19. století. Proces emancipace už nebude možné zastavit. Poslední bašty zákonné nerovnoprávnosti (nestejné podmínky pro zahájení rozvodového řízení, povinný souhlas manžela k zavedení bankovního konta atd.) padnou v západním světě o nějakého půldruhého století později.

#MeToo

Feminismus je proces bez konce, a otázka tudíž nezní, zda #MeToo

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější