Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Přistání na Měsíci byl největší čin v dějinách lidstva, říká jediný žijící Čech, který byl u startu Apolla 11

Karel Pacner v červenci 1969 na Kennedyho mysu, v pozadí Saturn V. Foto: archiv K. Pacnera.
Karel Pacner v červenci 1969 na Kennedyho mysu, v pozadí Saturn V. Foto: archiv K. Pacnera.

První přistání na Měsíci v roce 1969 nebylo jen úspěchem Američanů, ale celé civilizace, říká v rozhovoru Karel Pacner, novinář, který událost sledoval přímo na Kennedyho mysu.

Dlouholetý vědecký novinář Karel Pacner byl jedním z nepatrného množství reportérů z východního bloku, kteří měli možnost sledovat celý let Apolla přímo z floridského kosmodromu a poté z řídicího střediska v Houstonu. Jeho postřehy jsou i po padesáti letech velice živé, zasvěcené a často nekonvenční.

Pane Pacnere, jak jste se vlastně dostal k psaní o vesmíru a kosmonautice?

Na příkaz šéfredaktora… Když jsem v létě 1959 nastoupil do Mladé fronty, doufal jsem, že pro mě bude práce v oddělení kultury. Nebyla. Jediné volné místo bylo v rubrice vědy – po kolegyni, která odešla na mateřskou. V duchu jsem zaúpěl a řekl si, že snad časem bude možné přejít jinam. Po nějaké době šéfredaktor přišel a povídá: měl by ses věnovat hlavně kosmonautice, specializovat se na ni, v tom je budoucnost. Ani to se mi moc nelíbilo. Ale za dva tři roky jsem tomu přišel na chuť.

Mezitím letěl Gagarin.

O něm jsem nepsal, to jsem zažil na vojně, vrátil jsem se z ní na podzim roku 1961. A začal jsem si budovat archiv. Vystřihoval jsem ze starých novin všechny články, které se týkaly kosmonautiky. Sekretářka mi je lepila na listy papíru a já si je systematizoval. Brzy jsem si uvědomil, že v těch článcích něco podstatného chybí: všichni psali o tom, jak létají družice a lidé, nikdo ale nepsal o lidech, kteří to vymysleli a postavili.

Začal jsem sbírat podklady. V redakci jsme měli objednané všechny čtyři hlavní sovětské deníky. Občas se tam našly zajímavé články, ale obrázek se z nich začal skládat až díky tomu archivu, porovnání informací. Co se týče Západu, půjčoval jsem si západní časopisy v zahraničním oddělení redakce.

V těch sovětských novinách ale přece nemohly být žádné zásadní věci o pozadí jejich kosmického programu. Zveřejnili třeba někdy jméno hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova?

Ne, to ne. Ale dalo se to uhodnout z náznaků, z kombinace informací, které do tisku unikly. Jeho jméno bylo v tisku z třicátých let, a když si člověk dal dvě a dvě dohromady…

Koncem šedesátých let jsem začal psát knížku, která se později jmenovala Na obou březích vesmíru. Nabídl jsem ji Československému spisovateli, nejprestižnějšímu tehdejšímu nakladatelství. Přijali ji, já knihu dopsal, měla asi šest set stránek… a kniha vyšla. Jenže až v říjnu 1968, po sovětské okupaci. Kniha byla plná vyprávění o Rusech, nevyhnutelně. Takže jsem si řekl: to dneska nebude nikdo chtít číst… Ale vydání se rychle rozebralo. Koncem roku mi zavolal jeden můj známý, stranický funkcionář, a povídá: máš malér,

Dobří přátelé vám sdílejí kvalitní informace

Jan Tichý vám daruje následující článek Deníku N, který je jinak za platební bránou. Přečtete si ho zdarma jen po zadání vašeho e-mailu, který slouží jako ochrana před šířením našeho obsahu bez kontroly. Váš e-mail bude použit pouze pro odemčení článku a nabídku zvýhodněného předplatného. Pokud ji ani po měsíci nevyužijete, smažeme ho z databáze. Možnost odemykat placené články Deníku N mají všichni členové Klubu N.

Můžete také .

Přistání na Měsíci

Rozhovory

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější