Deník N

Kanaďané se nebojí ukázat dobré srdce. A přistěhovalcům nezbývá nic jiného, než dělat to samé

Program sousedského domu v kanadském Burnaby. Senioři vítáni. Foto: autorka
Program sousedského domu v kanadském Burnaby. Senioři vítáni. Foto: autorka

Kanadský deník Alexandry Alvarové: Když mi bylo dvacet, ze všeho nejvíc jsem se bála, že se ze mne po padesátce stane šlechetná matka nebo také smrděnka, jak tuto bytost nazval Karel Čapek. Jde o ženu, která se z nedostatku jiných starostí rozhodla páchat na ostatních dobro. A jak už to tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Odstěhovali jsme se do Kanady, oslavila jsem padesáté narozeniny… a co byste řekli, že se stalo?

Ale hezky popořádku. Když jsem si začala v Kanadě shánět práci, místní mne upozornili, že skvostný životopis a oslnivé evropské reference mohu použít leda tak na zátop. Tady to nikoho nezajímá. Zaměstnavatelé požadují úplně jinak strukturované CV (tady se tomu říká resumé), musí být krátké a důraz je na dovednosti, praxi a kanadské reference. Ty se neposkytují ve formě dopisu, ale ve formě telefonního čísla. A do Evropy odsud nikdo volat nebude.

A tak jsem se ve zralém věku ocitla v postavení začátečníka na pracovním trhu. Jako miliony jiných migrantů z celého světa. Kanada přijala od šedesátých let deset milionů přistěhovalců a má asi nejlépe propracovaný přísný bodovací systém jejich výběru a zapojení do společnosti. Prověřování zájemců nebo nově příchozích nebere konce, Kanaďané jsou opatrní a pečliví ve výběru. Když už se ale rozhodnou vás na svém území nechat, udělají všechno možné, abyste v cizím prostředí nezůstali na všechno sami. Fungují tu různé vládní organizace, které poradí, naučí, zprostředkují, seženou informace.

Nechtělo se jim být doma samotným, přišli si popovídat. Foto: autorka

Největší starostí každého imigranta tak zůstává, kde sehnat

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kanadský deník

V tomto okamžiku nejčtenější