Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Biolog a filozof Komárek napsal v šedesáti paměti, protože „nikdy nevíme dne ani hodiny“

Obaly obou dílů pamětí.
Obaly obou dílů pamětí.

Pozoruhodným přívažkem k sebraným spisům Stanislava Komárka, výrazného hlasu v české kulturní a intelektuální sféře, se staly dva svazky vzpomínek na dětství a mládí. Částečně poskytují klíč k pochopení jeho beletristických děl, ale i postojů, na nichž staví své eseje.

„Dítě přecitlivělé a přístupné dojmům, poněkud ukňourané a zároveň extrémně zvědavé a zvídavé.“ Takto charakterizuje populární filozof a biolog Stanislav Komárek sebe sama v útlém věku. Kdo byli jeho předci, v jakém prostředí vyrůstal a jaké byly hlavní etapy jeho intelektuálního vývoje, to vše vysvětluje ve své dvojdílné autobiografii Města a městečka: Memoáry. Jde o pozoruhodné dílo, v němž se dále snaží postihnout, v čem se jeho země vyvíjí a co naopak zůstává neměnné.

Jihočeská Kardašova Řečice, v níž vyrůstal, byla podle něj způsobem fungování mnohem bližší zaniklé monarchii než socialistické společnosti, jíž už tehdy měla být součástí. Mistrně přitom popisuje systém venkovské a maloměstské sociální kontroly. Starší ženy disponující lehkým spánkem, dostatkem času a hlubokou znalostí místních poměrů mohly v tomto směru fungovat jako docentky disciplíny, o níž se v USA konají kurzy s názvem Neighborhood Watch. S vervou prozrazující, že se později habilitoval v oboru entomologie, líčí jednu ze svých babiček, která kolem svého statku shromáždila celé „hejno“ pomocnic z řad drobných chalupnic či bezzemkyň, které pomáhaly při práci, z výnosu se přiživovaly a dělaly jí společnost, čímž připomínala termití královnu s dělnicemi. „Termitištní systém byl neobyčejně propracovaný: babičce donášely nejrůznější zprávy a klepy, které s velikým zájmem poslouchala a registrovala, ale zásadně nešířila dál, neboť v exkluzivním vědění je síla. Též je pravidelně posílala po drobných pochůzkách, které často spočívaly v doručování darů, kterými věru nešetřila. Většina výnosu statku padla na udržování této sociální pleteně, po majetku babička nikdy neprahla.“

Komárek ovšem vyrůstal u druhé babičky, která byla v jeho životě prý asi nejzásadnější osobou: ujala se jej, když se o něj jeho matka po porodu nemohla ze zdravotních důvodů starat. Když prý dnes ukazuje svým studentům venkovskou kuchyni a pokoj, kde vyrůstal a kde stále stoupá vlhkost vysoko do zdí a v zimě není bez žárovky vidět, odmítají prý tomu uvěřit – „dnes by bili ochránci zvířat alarm, kdyby tam někdo choval kozu“, dodává Komárek s jistou mírou svého typického přehánění.

Venkovské prostředí a styk s přírodou mu svědčily a byl na ně zvyklý, takže pozdější přestěhování do paneláku, odtržení od babičky i známého okolí pro něj bylo „malou tragédií“. Jak vzpomíná: „S dětmi kolem paneláku jsem si nerozuměl a škola se zdála čímsi připomínat dětský trestný lágřík. Paní učitelka vykazovala sice zjevné sadistické rysy, ale to nikomu nevadilo.“ Dokonce přiznává, že tenkrát zcela reálně uvažoval o sebevraždě: „Asi třikrát jsem stál na okenním parapetu a chystal se

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější