Deník N

Důsledná láska a léčba tvrdá jako Skála. Příběh slavného „alkoholologa“ a jeho životní partnerky

Partnerka a spolupracovnice Jaroslava Skály Arnoštka Maťová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Partnerka a spolupracovnice Jaroslava Skály Arnoštka Maťová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Alkohol nejdřív nahrazuje člověku tu část života, kde má nějaký deficit. Kdo pije příležitostně při společenských událostech, není tolik ohrožený jako ten, kdo si dá panáka na vztek nebo smutek,“ říká Arnoštka „Maťka“ Maťová, terapeutka a souputnice proslulého alkoholologa Jaroslava Skály. Jako sociální pracovnice přišla na nově vznikající protialkoholní oddělení u Apolináře na sklonku 40. let minulého století. Našla tam naplňující, smysluplnou práci a svou životní lásku. Jejím vzpomínáním pokračuje seriál Deníku N o alkoholismu.

Jaroslav Skála zemřel v roce 2007. „Doprovodila jsem ho až do konce, dochovala jsem ho. Nikdy jsem nemilovala nikoho jiného. Nebylo to snadné, vždycky jsem věděla, že nejsem jediná, ale zase jsem věděla, že jsem pro něj číslo jedna,“ říká čtyřiadevadesátiletá dáma a během rozhovoru v kavárně usrkává zázvorový čaj.

Vypráví, ale po čase je na ní znát únava. Její příběh a příběh Jaroslava Skály – postrachu i naděje stovek českých alkoholiků – proto poskládáme z jejího líčení, ale i útržků starších rozhovorů.

Psí kusy jedné molekuly

V roce 1948 začal mladý psychiatr Skála budovat v Praze u Apolináře první specializované protialkoholní oddělení v Československu. A o tři roky později se zasloužil o jedno světové prvenství. Stalo se to 18. května 1951, kdy první záchytka přijala prvního pacienta. Byl to ruský námořník. Ožralý jak mužik.

„Na záchytce pak často sloužili i abstinující pacienti, aby si připomínali, jak otřesně vypadali, když pili,“ dokresluje koncept Maťka, jak Skála své spolupracovnici a partnerce říkával. Jeho nápad se začal šířit do celého světa, ale donedávna se těmto zařízením tuze dařilo i doma. Ve „zlatých záchytkových časech“ v 80. letech minulého století jich bylo v Československu šedesát tři.

Ačkoliv Češi stále „chlastají“ první evropskou ligu (o druhou příčku se podle posledních údajů OECD dělí s Francií, první je Litva), aktuálně je záchytek jen devatenáct. A opilci často končí (k velké radosti zdravotníků) na urgentním příjmu nemocnic.

Skála měl zásadní vliv na celé generace lékařů, psychiatrů a psychoterapeutů. Z jeho metod vychází i současná praxe péče o závislé, i když je v mnohém rozmanitější. Přitom zpočátku se setkával i mezi kolegy s nepochopením až odporem.

Na pražskou psychiatrickou kliniku nastoupil v roce 1946 a záhy byl vyslán – jako záskok za kolegu – na první poválečnou konferenci o alkoholismu do Bruselu. „A já, zajíc, tam mezi zasloužilými alkoholology a propagátory abstinence začal chápat, že jednoduchá molekula alkoholu dokáže s lidským tělem i duší provádět skutečně psí kusy,“ vzpomínal v časopise Týden. Ostatně, chemici molekule etanolu říkají pro její tvar „pejsek“.

Po návratu do Prahy se věnoval pacientům, kteří kvůli alkoholu skončili na psychiatrii, například ve stavu deliria tremens. A pak začal muže, kteří nezvládali pití, i na kliniku přijímat, navzdory nelibosti tehdejšího šéfa, který razil myšlenku, že opilci si můžou a mají pomoc sami.

Doktor Skála už tehdy věděl, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Démon alkohol

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější