Deník N

Hodiny skrývání, napětí a střelba v lese. Vyzkoušel jsem přechod státní hranice jako v roce 1950

Vzdělávací hra Čára přenesla účastníky do pohraničního pásma na podzim 1950. Foto: Petr Zip Hájek
Vzdělávací hra Čára přenesla účastníky do pohraničního pásma na podzim 1950. Foto: Petr Zip Hájek

Už příští rok by se mohli studenti při výuce dějin 20. století vžít do pocitů lidí, kteří se v době komunistického teroru pokoušeli opustit Československo. Reportér Deníku N si v červnu vyzkoušel propracovanou vzdělávací zážitkovou hru Čára, na které se podílí i Ústav pro studium totalitních režimů.

Jan Amos Komenský v jedné ze svých stěžejních prací Schola ludus (Škola hrou) napsal, že „všechny věci včetně jejich názvů mají být předvedeny lidským smyslům v živé činnosti“.

Přiznám se, že v začínajícím soumraku, v lese, s otlučeným kufrem ve zpocené ruce a ve společnosti šesti dalších běženců a tří převaděčů jsem si to nevybavil. Komenský navíc tehdy psal především o výuce jazyků, ne o tom, že by lidským smyslům mělo být v živé činnosti předváděno, jak se v nebezpečí přes hlídanou hranici opouští vlast.

Ačkoliv… i s odchodem do exilu už vlastně velký myslitel a teoretik pedagogiky tehdy měl osobní zkušenost.

Společného toho jinak máme pramálo, on a já – tedy ne já, ale Václav Brych. Takové jméno dali tvůrci projektu Čára statkáři, který se na podzim 1950, krátce po justiční vraždě Milady Horákové, snaží uprchnout do západního Německa, zatímco na stole dělnického prokurátora v Olomouci leží návrh „povýšeného vykořisťovatele“ Brycha zatknout, odsoudit ke ztrátě majetku a aspoň k deseti letům žaláře.

Kulaka Brycha v naší skupině představuji já, což je vlastně dobrá chvíle říct, proč něco takového dělám, kde jsem se ocitl a co se to vůbec děje.

V mezní situaci

Čára je hra. S pomocí Ústavu pro studium totalitních režimů ji autorsky připravil spolek Rolling, který se zabývá právě projekty obsahujícími hraní rolí naživo.

Úplně stručně řečeno: účastníci rolových her hrají divadlo, v němž jsou zároveň herci i diváky. Hodně se improvizuje – je tu autory hry připravená výchozí zápletka, různorodé (a často skryté) osobní motivace hrajících postav, příběhové zvraty i pravidla pro případné násilné interakce postav, ale jak to celé skončí, je na účastnících.

„Terénní“ varianta stolních her na hrdiny, jako je americké AD&D nebo české Dračí doupě, se v Česku objevila ve druhé půli 90. let. Zábava pro původně úzkou subkulturu se postupně vyvinula v žánrově pestrou paletu her, zkušených tvůrců i hráčů, ale také motivací, proč hrát. Prožít příběh, morální dilemata nebo třeba mezní situace, které člověk doopravdy potkat raději nechce.

Rozvrzané kufry představovaly uprchlické zavazadlo se vším majetkem, který nám zbýval. Něco cenností na zaplacení převaděčů, lahev s vodou, šátek – a u někoho pár tajností navíc. Většinou takových, které dopadeným uprchlíkům zvýší trestní sazbu, třeba zbraní. Foto: Petr Zip Hájek

A proč to nepřiznat, je to pořád i koníček a způsob, jak se potkávat se známými. Jen ta tvorba her je čím dál větší věda, Čára se chystala několik let.

Postavy ke ztvárnění nám přiřadili autoři hry podle preferencí, které jsme jim předem sdělili: jak moc akční chceme hru mít, jak složitá vnitřní dramata chceme prožít či jaké scény by nám byly reálně nepříjemné.

„Můj“ Václav Brych je

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější