Sjednocená společnost je fašizující mýtus
Komentář Jiřího Pehe: Ve své podstatě fašizující, a pro demokracii tudíž nebezpečné jsou představy o tom, že politika je k ničemu a lze ji nahradit expertním řízením. S tím se pojí i myšlenka, že jedna jediná strana může reprezentovat celou společnost, že je zde „pro všechny“.
Jedním z nejrozšířenějších nářků nad stavem západních společností se v poslední době stalo tvrzení, že jsou tyto společnosti beznadějně polarizované. Politici tak ve volbách slibují, že se zasadí o sjednocení společnosti. Někteří dokonce tvrdí, že jejich hnutí a strany jsou zde „pro všechny“.
Ve skutečnosti byly západní společnosti přinejmenším od doby, kdy se v nich začaly rodit první demokracie, vždy vnitřně konfliktní, nejednotné. Dokázaly se ve větší míře sjednotit jen během válečných konfliktů, popřípadě historických zlomů, kdy vnitřní politické a společenské spory překryl nějaký silný společný étos. Ten ovšem pokaždé rychle vyprchal.
Západní demokracie jsou už ze své podstaty založeny na tom, že se v nich svobodně střetávají nejrůznější zájmy, pohledy na svět, politická řešení, což je také zdrojem jejich síly, nikoliv slabosti. Cílem demokratického politického procesu nemůže nikdy být ustavení jednoty celé společnosti, ale v nejlepším případě nalezení kompromisů mezi různými pohledy i zájmy a z nich vycházejícími politickými programy tak, aby bylo možné vytvářet funkční vlády.
Konflikty mezi různými názory a politickými řešeními dnes přitom existují na více úrovních než v minulosti. Moderní společnosti sestávají z mnoha různých vrstev (sociologové by řekli „strat“), k jejichž existenci přispívá nejen odlišná sociálně-ekonomická situace různých skupin obyvatel toho kterého státu, ale i jejich různé úrovně vzdělání a kulturní zájmy, popřípadě příslušnost k různým menšinám.
Ve srovnání s minulostí se změnila jen povaha této stratifikace. V industriální éře, svázané na Západě s kapitalismem, byla stratifikace zdánlivě zřetelnější a jednodušší. Různé politické subjekty reprezentovaly především zájmy poměrně jasně vymezených sociálně-ekonomických skupin: dělníků, zemědělců, vlastníků půdy, vlastníků výrobních prostředků.
S nástupem postindustriální éry a sociálního státu se tato stratifikace rozmlžila. Vznikly mohutné střední třídy, které ovšem byly vnitřně též diferencované podle toho, zda náležely spíše k těm „vyšším“, nebo „nižším“. A vedle těchto středních tříd „dožívala“ stratifikace vzniklá v industriální éře.
Změnila se i povaha „kapitalismu“. A to nejen kvůli nástupu sociálních států, ale i proto, že se změnila samotná povaha kapitálu. Konkrétní podnikatele se vztahem k národnímu státu nahradily jako určující motor hospodářství nadnárodní korporace s akcionářskou vlastnickou strukturou. Vzniky globální finanční trhy, s nimiž si jednotlivé státy jen těžko mohou dovolit jít do konfliktu.
Globalizace a globální výzvy
Prudké zrychlení globalizace po roce 1989 předchozí stratifikaci západních společností nejen dál rozmlžilo, ale také prohloubilo. Politické názory jsou mnohem víc než v minulosti, kdy hlavní roli hrála „příslušnost“ k určité sociálně-ekonomické vrstvě, určovány „postoji“ k různým globálním výzvám, kulturně-společenským dilematům, hodnotovým sporům. Každý z nás může náležet v různých kontextech k různým společenským skupinám či názorovým táborům, často menšinám.
Individuální i skupinová identita se stala mnohovrstevnatou záležitostí. I proto se kvalita moderní demokracie neměří kvalitou většinového vládnutí, ale schopností společnosti a jejích většin respektovat občanská práva a tolerovat i akomodovat práva menšin.
Jinými slovy: západní společnosti jsou vnitřně mnohem rozvrstvenější než kdykoliv v minulosti. Jejich základním politickým rysem nebo problémem není jasná „polarizace“ a z ní plynoucí souboje mezi dvěma zhruba stejně velikými částmi společnosti, jak se dnes často tvrdí, ale spíše
