Deník N

Bez shody na pravidlech a jejich vynucování mír dlouho nevydrží, zjistil svět po první světové válce. A platí to dodnes

Před sto lety slavili stejně jako příslušníci 64. regimentu amerického expedičního sboru v Evropě příměří vojáci na obou stranách všech front první světové války. Zdroj: U.S. Army – U.S. National Archive
Před sto lety slavili stejně jako příslušníci 64. regimentu amerického expedičního sboru v Evropě příměří vojáci na obou stranách všech front první světové války. Zdroj: U.S. Army – U.S. National Archive
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Michaela Romancova: Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?

Pruský generál, významný válečný stratég a teoretik Carl von Clausewitz v 19. století definoval válku jako „pokračování politiky jinými prostředky“. Jeho definice je dodnes považována za správnou a odborníci věnující se výzkumu mezinárodních vztahů se shodují, že porozumění válce souvisí s motivacemi, které státy vedou k volbě násilných prostředků. To samé, byť v obráceném gardu, se pak týká i míru. Co vede státy k tomu, aby se násilných prostředků vzdaly?

Jedním z možných, bezesporu mimořádně účinných, avšak rovněž mimořádně náročných řešení je, že vítěz poraženou stranu připraví o jakoukoliv možnost odporu nejen pro daný okamžik, ale i pro budoucnost. Takovým případem je například občanská válka v USA, kdy si vítězný Sever na poraženém Jihu silou zbraní vynutil bezpodmínečnou kapitulaci. Tento termín pak v lednu 1943 použil na jednání v Casablance i americký prezident Franklin D. Roosevelt, když prohlásil, že cílem Spojenců bude bezpodmínečná kapitulace zemí Osy.

Formulace se po porážce nacistického Německa objevila i v textu Postupimské deklarace, v níž USA, Velká Británie a Čína vyzvaly tehdy ještě vzdorující Japonsko (Sovětský svaz s ním v té době ještě nebyl ve válečném stavu) k bezpodmínečné kapitulaci. Tokio bylo rovněž informováno, že v opačném případě bude muset počítat s „rychlou a naprostou zkázou“.

Co fungovalo po druhé světové válce, v Iráku selhalo

Německo i Japonsko v druhé světové válce nebyly poraženy jen vojensky. Až na několik málo výjimek byl zlikvidován jejich průmysl, zničena města a nakonec vítězné mocnosti okupovaly i celé státní území, z nějž byly některé části odtrženy a předány sousedním zemím. Dnes vidíme, že se z Německa a Japonska staly hospodářsky úspěšné, společensky stabilní demokratické země, ale například v Iráku se po roce 2003 věci vyvinuly zcela jinak. Američané a jejich spojenci sice dosáhli velmi rychlého a naprostého vojenského vítězství, země byla efektivně okupována, ale místo hospodářského rozkvětu a demokratizace se rozhořela brutální vnitrostátní válka. Válku se tehdy vyhrát podařilo, ale nastolit mír nikoliv.

Jak to souvisí s naším tématem?

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější