Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Bez shody na pravidlech a jejich vynucování mír dlouho nevydrží, zjistil svět po první světové válce. A platí to dodnes

Před sto lety slavili stejně jako příslušníci 64. regimentu amerického expedičního sboru v Evropě příměří vojáci na obou stranách všech front první světové války. Zdroj: U.S. Army – U.S. National Archive
Před sto lety slavili stejně jako příslušníci 64. regimentu amerického expedičního sboru v Evropě příměří vojáci na obou stranách všech front první světové války. Zdroj: U.S. Army – U.S. National Archive

Komentář Michaela Romancova: Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?

Pruský generál, významný válečný stratég a teoretik Carl von Clausewitz v 19. století definoval válku jako „pokračování politiky jinými prostředky“. Jeho definice je dodnes považována za správnou a odborníci věnující se výzkumu mezinárodních vztahů se shodují, že porozumění válce souvisí s motivacemi, které státy vedou k volbě násilných prostředků. To samé, byť v obráceném gardu, se pak týká i míru. Co vede státy k tomu, aby se násilných prostředků vzdaly?

Jedním z možných, bezesporu mimořádně účinných, avšak rovněž mimořádně náročných řešení je, že vítěz poraženou stranu připraví o jakoukoliv možnost odporu nejen pro daný okamžik, ale i pro budoucnost. Takovým případem je například občanská válka v USA, kdy si vítězný Sever na poraženém Jihu silou zbraní vynutil bezpodmínečnou kapitulaci. Tento termín pak v lednu 1943 použil na jednání v Casablance i americký prezident Franklin D. Roosevelt, když prohlásil, že cílem Spojenců bude bezpodmínečná kapitulace zemí Osy.

Formulace se po porážce nacistického Německa objevila i v textu Postupimské deklarace, v níž USA, Velká Británie a Čína vyzvaly tehdy ještě vzdorující Japonsko (Sovětský svaz s ním v té době ještě nebyl ve válečném stavu) k bezpodmínečné kapitulaci. Tokio bylo rovněž informováno, že v opačném případě bude muset počítat s „rychlou a naprostou zkázou“.

Co fungovalo po druhé světové válce, v Iráku selhalo

Německo i Japonsko v druhé světové válce nebyly poraženy jen vojensky. Až na několik málo výjimek byl zlikvidován jejich průmysl, zničena města a nakonec vítězné mocnosti okupovaly i celé státní území, z nějž byly některé části odtrženy a předány sousedním zemím. Dnes vidíme, že se z Německa a Japonska staly hospodářsky úspěšné, společensky stabilní demokratické země, ale například v Iráku se po roce 2003 věci vyvinuly zcela jinak. Američané a jejich spojenci sice dosáhli velmi rychlého a naprostého vojenského vítězství, země byla efektivně okupována, ale místo hospodářského rozkvětu a demokratizace se rozhořela brutální vnitrostátní válka. Válku se tehdy vyhrát podařilo, ale nastolit mír nikoliv.

Jak to souvisí s naším tématem? Zejména v tom, že rychlost, s níž je dosaženo vítězství, ani míra utrpení, kterému jsou vojáci či civilisté vystaveni, samy o sobě nestačí k uzavření funkčního míru.

Když první světová válka v létě 1914 vypukla, domnívala se většina pozorovatelů, že do Vánoc bude konflikt ukončen. Vojenské i politické elity tehdejší Evropy byly silně ovlivněny průběhem války prusko–rakouské a prusko–francouzské, kdy hlavní bojové operace trvaly vždy jen několik týdnů. Tehdy by nikoho nenapadlo, že vítězná Dohoda nakonec zmobilizuje téměř 43 milionů mužů, jimž se postaví pětadvacet milionů na straně Centrálních mocností.

U Verdunu, o nějž se bojovalo deset měsíců, přišlo o život celkem 300 tisíc vojáků. Zdroj: www.docpix.fr

Dvaadvacet milionů mrtvých, raněných a pohřešovaných na straně vítězů a šestnáct milionů mrtvých, raněných a pohřešovaných na straně poražených přesahovalo i ty nejfantasknější představy. Vezmeme-li v úvahu, že v průběhu poslední předcházející vojenské konfrontace evropských mocností – třiadvacet let trvajících tzv. revolučních a napoleonských válek v období 1792–1815 – padly v celé Evropě necelé tři miliony vojáků, nelze se divit, že rozsah zkázy první světové války byl nepředstavitelný.

Tak, jak stoupaly počty bojujících a mrtvých, měnil se charakter první světové války. Ze zápasu, ve kterém se protivníci snažili porazit, se postupně stal – pokud ne v očích vojáků, tak rozhodně v očích části politického establishmentu a občanů – konflikt, ve kterém bylo nutno protivníka zcela zničit. Na obou stranách se intenzivně používala propaganda, díky jejímuž působení se dařilo protivníka zcela dehumanizovat. Britové tak například nakonec nebojovali proti Němcům, ale proti Hunům, což je označení původně asijských kočovníků, kteří pomohli rozvrátit Západořímskou říši. A aby bylo jasné, že s Němci a vším německým je nutno rázně skoncovat, přejmenovala se v červnu 1917 i vládnoucí dynastie. Ze sasko-kobursko-gothajsko-hannoverské dynastie se stali Windsorové.

V první světové válce se však vítězům Německo v klasickém slova smyslu porazit nepodařilo, o rozdrcení nemohla být řeč vůbec. Německé velení sice požádalo politiky o zahájení vyjednávání se Spojenci v okamžiku, kdy dospělo k závěru, že je nadále téměř nemožné udržet frontu, a u vědomí domácího hospodářského i morálního vyčerpání, ale v tu dobu se německá vojska ještě stále nacházela hluboko na území Belgie a v severní Francii.

Ve vagonu soukromého vlaku francouzského maršála Ferdinanda Foche v lesíku u Compiègne podepsalo Německo příměří. Fotografii pořídil neznámý autor.

Západní Spojenci tak vlastně tehdy ještě nedokázali vstoupit na vlastní německé území. Na východě, a na to se často zapomíná, Německo a jeho spojenci válku vyhráli. Brestlitevským mírem z března 1918 jim bolševici, kteří se v listopadu předchozího roku zmocnili Petrohradu a následně rozpoutali občanskou válku, postoupili v podstatě celé Pobaltí i rozhodující části území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Německá situace tedy, přinejmenším opticky, nevypadala zcela beznadějně.

Dveře k další válce otevřeli zhrzení vítězové

Spojencům trvalo dalšího půl roku, než se dokázali shodnout na podmínkách, které stanovily podrobnosti německé porážky. Německo, které v daný okamžik nemělo sílu vzdorovat, předložené podmínky akceptovalo, ale bylo jasné, že se s nimi rozhodně nesmířilo. Vzhledem k tomu, že německého průmyslového potenciálu se válka vlastně nedotkla a většina Němců sdílela pocit křivdy, vytvořila se hned v roce 1919 pevná základna pro pozdější odplatu.

A protože ostatní poražené státy musely podepsat mírové smlouvy vypracované podle stejného mustru, nezůstalo poražené Německo – Spojenci označené za hlavního viníka rozpoutání války – ve svém odmítání nového světového řádu ani zdaleka osamocené. V průběhu třicátých let se pak ukázalo, a to je možná největší paradox tzv. versailleského uspořádání, že dveře pro německou odplatu do široka otevřeli nespokojení vítězové první světové války – Italové a Japonci. I když v roce 1918 stáli na vítězné straně, měli pocit, že za svůj příspěvek k vítězství nebyli dostatečně odměněni, neboť příslib teritoriálních zisků nebyl zdaleka naplněn tak, jak v Římě a Tokiu doufali.

S časovým odstupem, který dnes máme k dispozici, nás nemůže překvapit, že mír po Velké válce, jak ji pojmenovali Francouzi, vydržel jen dvacet let. Vlastně se jednalo ještě o kratší dobu, neboť mír ve světě měl být garantován nově vzniklou Společností národů, která však nedokázala zabránit ani japonské agresi proti Číně, která začala invazí do Mandžuska již roku 1931, ani italskému útoku na Habeš v roce 1935. V obou případech se Společnost, respektive Británie a Francie jakožto její nejsilnější mocnosti, snažila agresory odradit způsobem, kterému se říká appeasement, což se dá přeložit jako chlácholení, usmiřování protivníka, a to především ústupky. Jeho smutným vyvrcholením byla konference v Mnichově v září 1938, která měla přinést „mír pro naši dobu“.

Jak se mohlo stát, že vítězné mocnosti vytvořily tak zoufale špatný rámec pro poválečné uspořádání?

Částečně jsme již odpověděli výše. První světová válka představovala z hlediska mobilizace materiálních, finančních a lidských zdrojů – a zejména lidských ztrát – nejnáročnější konflikt historie. Vždyť kdy jindy se v průběhu čtyř let zhroutí mocnosti, které měly své místo na slunci jisté tolik století? Padla Osmanská říše, rozpadlo se Rakousko-Uhersko, Rusko se ocitlo v chaosu… Nacionalismus, jedna z příčin jejího rozpoutání, nejen nebyl potlačen, ale prodloužil válečné utrpení a po válce – mimo jiné i kvůli deklarovanému a velmi problematicky realizovanému právu na sebeurčení – ještě nabral na síle.

Británie a Francie nakonec zvítězily, ale nikdo neví, jak by se válka vyvinula, kdyby jim materiálně, finančně a nakonec i vojensky nepomohly Spojené státy. A jejich nový, v mnoha ohledech revoluční přístup k ukončení konfliktu se stal dalším spouštěčem budoucích problémů. Americká republika, která od počátku budovala svou identitu jako opozici vůči staré monarchistické Evropě, v průběhu války poprvé získala „klacek“, který tradiční evropské mocnosti musely respektovat. První světová válka totiž zásadně změnila poměr ekonomických sil ve světě a Američané neváhali tuto kartu hrát.

Mír, to není jen absence války

Namísto tradičního hledání rovnováhy sil, které se v Evropě systematicky pěstovalo od konce války o dědictví španělské, tedy od začátku 18. století, se do hry zapojil americký idealismus. Hříchy tradiční kabinetní diplomacie, jejíž vysoká míra efektivity byla podmíněna elementární shodou na pravidlech řešení problémů a důvěrou v dodržování dohodnutých závazků, nahradil nově vytvořený systém kolektivní bezpečnosti Společnosti národů, v němž velmoci měly chránit malé země.

V roce 1920 byla ustavena Společnost národů (na snímku její první zasedání). Všichni věřili, že se jí podaří zabránit dalším válkám. Zdroj: Fridtjof Nansen bildearkiv

Mírové smlouvy s poraženými mocnostmi, Společnost národů a řada další mezinárodně-politických a vojensko-bezpečnostních aktů, které ve dvacátých letech 20. století na první pohled zdařile měnily nastavení systému mezinárodních vztahů, začaly erodovat v okamžiku, kdy se ukázalo, že se deklarovaná vůle mezinárodního společenství neopírá o dostatečně nosný a závazný základ.

Idealističtí Američané se zcela stáhli, vítězní imperialisté – tedy Britové a Francouzi – se snažili udržet status quo, ale ještě více jim záleželo na domácím sociálním smíru a snaze vyhnout se dalším obětem. U nespokojených vítězných mocností, tedy v Itálii a Japonsku, se k moci dostali fašisté a militaristé, kteří následně našli společnou řeč s německými nacisty. A ti se nakonec dokázali dohodnout i s nesmiřitelnými ideologickými protivníky, ruskými bolševiky. Všem jim byla společná touha po destrukci existujícího systému. Protože jejich země nebyly předchozí válkou zcela zničeny, mohli své touhy podepřít i materiálními kapacitami.

Přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě.“
americký prezident Woodrow Wilson

Nelze jednoznačně tvrdit, že by mír po první světové válce byl jiný nebýt Američanů, nacionalismu nebo některé z dalších výše uvedených příčin. Oproti mnohem úspěšnějším „mírům“, které se v Evropě podařilo prosadit v předchozích staletích, se lišil tím, že měl ukončit konflikt, jehož rozsah, intenzita i příčiny se vymykaly dosavadním zkušenostem. A právě na pozadí takového konfliktu se nejlépe ukáže, že mír není jen absence války, ale komplikovaná soustava pravidel, která, má-li být funkční, musí být buď nastavena s ohledem na zájmy a potřeby většiny aktérů, nebo ji musí efektivně vynucovat moc, která nemá konkurenci.

Sto let po skončení první světové války žijeme v míru, který po druhé světové válce vytvořily USA. Ještě nikdy nebyl svět natolik propojen, jako je teď, ještě nikdy spolu nesoupeřily mocnosti, které jsou tak silné a zároveň tak odlišné, jako je tomu v současnosti. Pokud by mezi nimi propukl konflikt, přinese ještě rychleji větší utrpení a zkázu více lidem než kdykoliv v minulosti. Zdá se být zřejmé, že se řada institutů zabezpečujících fungování současného „míru“ vyčerpává. Netušíme, zda se je podaří změnit tak, aby vyhovovaly novým podmínkám a věrohodně odrážely přeskupení moci, ke kterému došlo v posledních třiceti letech. Dá se však předpokládat, že na pokus o jejich násilné odstranění by USA nakonec reagovaly silou. První světová válka je dokonalým příkladem, že schopnost a ochota rozpoutat bezprecedentní násilí není zárukou vyjednání a prosazení takového míru, který by byl stabilní a funkční.

 

Tento článek je součástí vánočního speciálu 2018. Stáhněte si ho zde. Partnerem vánočního speciálu je klášter Broumov, evropské kulturní a vzdělávací centrum.

Otevřený, zábavný i dojemný rozhovor novinářky Renaty Kalenské s Karlem Schwarzenbergem v nejnovější knize Edice N: Připraven sloužit. Budete překvapeni, kolik jste o něm nevěděli. 

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější