Bez shody na pravidlech a jejich vynucování mír dlouho nevydrží, zjistil svět po první světové válce. A platí to dodnes
Komentář Michaela Romancova: Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?
Pruský generál, významný válečný stratég a teoretik Carl von Clausewitz v 19. století definoval válku jako „pokračování politiky jinými prostředky“. Jeho definice je dodnes považována za správnou a odborníci věnující se výzkumu mezinárodních vztahů se shodují, že porozumění válce souvisí s motivacemi, které státy vedou k volbě násilných prostředků. To samé, byť v obráceném gardu, se pak týká i míru. Co vede státy k tomu, aby se násilných prostředků vzdaly?
Jedním z možných, bezesporu mimořádně účinných, avšak rovněž mimořádně náročných řešení je, že vítěz poraženou stranu připraví o jakoukoliv možnost odporu nejen pro daný okamžik, ale i pro budoucnost. Takovým případem je například občanská válka v USA, kdy si vítězný Sever na poraženém Jihu silou zbraní vynutil bezpodmínečnou kapitulaci. Tento termín pak v lednu 1943 použil na jednání v Casablance i americký prezident Franklin D. Roosevelt, když prohlásil, že cílem Spojenců bude bezpodmínečná kapitulace zemí Osy.
Formulace se po porážce nacistického Německa objevila i v textu Postupimské deklarace, v níž USA, Velká Británie a Čína vyzvaly tehdy ještě vzdorující Japonsko (Sovětský svaz s ním v té době ještě nebyl ve válečném stavu) k bezpodmínečné kapitulaci. Tokio bylo rovněž informováno, že v opačném případě bude muset počítat s „rychlou a naprostou zkázou“.
Co fungovalo po druhé světové válce, v Iráku selhalo
Německo i Japonsko v druhé světové válce nebyly poraženy jen vojensky. Až na několik málo výjimek byl zlikvidován jejich průmysl, zničena města a nakonec vítězné mocnosti okupovaly i celé státní území, z nějž byly některé části odtrženy a předány sousedním zemím. Dnes vidíme, že se z Německa a Japonska staly hospodářsky úspěšné, společensky stabilní demokratické země, ale například v Iráku se po roce 2003 věci vyvinuly zcela jinak. Američané a jejich spojenci sice dosáhli velmi rychlého a naprostého vojenského vítězství, země byla efektivně okupována, ale místo hospodářského rozkvětu a demokratizace se rozhořela brutální vnitrostátní válka. Válku se tehdy vyhrát podařilo, ale nastolit mír nikoliv.
Jak to souvisí s naším tématem?
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.
